Pink Lady in Bratislava

Když jsem přijela ten den domů, byla jsem z toho šíleně nesvá. Najednou mi chyběla moje světlá blond a ta růžová mi neseděla. Co mě trochu uklidnilo, byla reakce mamky, taťky a mého okolí. Všichni z toho byli dost nadšení a najednou i já jsem se na sebe dívala s úsměvem. Bavilo mě jít po ulici a sledovat pohledy ostatních. Vidět překvapení lidí, že je nějaký "chuligán" s růžovou hlavu pouští sednout v tramvaji. Možná to zní hloupě, ale tahle šílenost mi dodala neuvěřitelné sebevědomí. Teď trochu oplakávám, že barva vybledla a je mnohem mnohem světlejší, ale kdo říká, že už si ji nikdy nemohu dát znovu. No ne? A jak se líbí tahle změna vám? :)

PS: Za fotky děkuji mé šikovné mamince. Dělala to samozřejmě dobrovolně a ráda :)

When I came home that day, I was anything, but sure about it. Somehow, I missed my old blonde hair and didn't really feel myself in pink version of myself. What calmed me a little were reactions of my mum, dad and friends. They all were excited and suddenly, I was looking at myself with big big smile. I was enjoying looks on faces of people who passed me. It may sound stupid, but my self-esteem grew just because of this crazy idea. Now I'm a bit sad they are not as dark as they were 10 days ago, but who says I can't do this again. Am I right? And what do you think about Lea with pink hair.