Mishmash - Last Two Weeks

Víte, jak to dopadá, když máte na všechno dost času , ale bohužel nemáte o čem psát? Tak, že jednoduše nepíšete. A jak to naopak vypadá, když máte témat na rozdávání, ale jste zaneprázdnění? Píšete článek v rychlosti během posledních pár minut ve vlaku a riskujete, že si nestihnete vše zabalit do tašek a vystoupíte prostě bez nich. Posledních pár dní bylo na blogu mrtvo a důvod byl jednoduchý - opět nastala nudná etapa, kdy se nedělo nic zajímavého, a já jsem nechtěla psát za každou cenu něco o ničem. To prostě nemám ráda.

Do you know what happens when you have a lot of free time, but nothing to write about? You simply don't. And do you know what happens when you have no time, but head full of ideas for articles? You end up writing in a hurry during last few minutes in train risking you won't be able to pack your belongings and you'll end up on train station with nothing at all. Last few.. let's say weeks has been quite boring and that's the reason why I decided not to write and wait for more exciting things to happen.

22. 12. mě čekal odjezd domů a vše se točilo kolem příprav na něj. Dobalovala jsem poslední dárky, skládala je do kufru, balila, uklízela, prala, nakupovala a odpočítávala každý den, až ten den nakonec přišel a já si myslela, že to bude den jako ze šťastného filmu. Bohužel, realita mi plivla do tváře a 4 hodinová cesta autobusem, které jsem se tak děsila, byla nakonec nejvíce světlým bodem celého dne. Na letišti sice vše proběhlo v pořádku, já se najedla a v klidu si prošla bezcelní zónu, ale tím ta pohodička skončila. Jen co jsem došla k Gate 32, ze kterého můj let startoval, nastala komplikace. Letadlo stálo na zemi zhruba hodinu a 45 minut jen proto, že letiště Gatwick nemá dostatek zaměstnanců a nestíhá. Nestihla se vybalit pošta, nestihlo se pořádně odbavit a rozhodně se nestihlo včas vyletět. Po dlouhém čekání jsme vyletěli a já jsem pod vlivem vyčerpání celou cestu prospala. K mému překvapení jsme zpoždění stáhli na hodinu, ale to se zpětně vykompenzovalo čekáním na odbavené zavazadlo.

22nd December was the day with capital D. It's the day of my arrival home and I was excited as it was possible for someone who hasn't been home for 3 months. I'd spent most of the time with packing, wrapping, cleaning, doing laundry and mainly counting down days until 22nd December. I'd expected everything to be perfect, but.. reality. Everything was fine until I arrived on Gatwick Airport. Yes, almost two hours delayed plane isn't a big deal, but that's just beginning. When we arrived on Václav Havel Airport in Prague, I imagined how easy peasy will everything be, but again.. reality. I spent 20 minutes waiting for my luggage in big crowd of people who were successfully blocking my view. When I finally got my luggage and met my dad, I had just enough time to go to the train station, but nothing more.

Když už jsem se konečně přes nesmyslně postavený dav dostala ke svému kufru, zjistila jsem, že mi ve vlaku bez důvodu změnili sedadlo, takže jsem místo strategicky velmi dobře umístěného sedadla s místem na zavazadlo hned vedle něj, seděla s dalšími 3 lidmi a musela tahat svůj 15 kg kufr z poličky nad sedadlem. Kromě toho jsem byla hladová, protože jsem ani nestihla zaskočit na jídlo k taťkovi a představa, že mají v Leu velký výběr teplých jídel (který si pamatuji z minula) se rozplynula po otevření jejich nabídky. Hlad byl hlad, a tak jsem se rozhodla smířit se s indickým kuřetem s rýží, které bylo tak dobré, že jsem jim musela obšťastnit i svou knihu. Po vystoupení z vlaku jsem se rozhodla vyrazit k výtahu, abych se s kufry nemusela tahat po schodech a co se nestalo? Poté, co jsem čekala 5 let až se dveře výtahu otevřou, se v polovině výtah znova zavřel a odjel dolů.. beze mě. No, a když už jsem si říkala, že horší to být nemůže, mamka, která mě doprovázela z nádraží se po cestě zranila (nevím, jak moc detailně mohu toto zranění popisovat a jestli vůbec mám svolení o něm mluvit, proto zůstaneme jen u slova "zranila").

When I opened my e-mail, I found out my seat in train had been changed and that meant I had to put my extremely heavy luggage up into the overhead locks and also sit together with other 3 people (you know, I'm pretty social). Because I didn't have time to eat at home, I had to buy food in the train and it was that delicious that I shared a little bit with my book.. and table. When I finally arrived to Ostrava and met my mum, I thought everything bad had already crossed my way. Unfortunately, just when we're on our way across the street, my mum felt down on her face and injured herself pretty badly. I don't want to go into details, but it's really scary for me considering how scared of blood I'm.