Sedím v kavárně, kde momentálně pracuji a protože je pondělí a otevřeli jsme asi před 12 minutami, mám chvilku pohody, než začnou chodit lidé. Pokud tedy začnou. Jsou prázdniny a všichni určitě někam odjeli. Možná se tím uklidňuji, protože jsem za barem sama a zůstane tomu tak až do večera. "Mysli na ty peníze," říkám si a pokračuji v psaní článku. Konečně mám takovou tu pisálkovskou náladu, kdy mi připadá, že to co napíšu, nemusí jít hned do koše (zatím). Už je to přes dva týdny, co jsem navštívila Vídeň a stále jsem se nedostala k sepsání všech dojmů. Nic překvapivého. Možná je lepší, že jsem nepsala hned po příjezdu zpět do Ostravy, protože bych ze sebe vydala jen zoufalý a unavený výkřik. Ne, že by byla Vídeň tak ohavná, to ani zdaleka, ale ten dav lidí mě přiváděl k šílenství. O tom ale až později.

Ještě když jsem byla v Anglii, ozvala se mi stránka tipli.cz (samozřejmě mi psala lidská bytost, ne ta stránka..). Prvně jsem byla k této spolupráci trochu skeptická. Moc spoluprací nepřijímám, protože většinou nejsou pro mě nebo po mě lidé co mi ji nabízejí, chtějí, abych předstírala, že se o spolupráci nejedná. Připadá vám to taky tak hloupé nebo jsem v tom sama? Prozkoumala jsem tedy jejich úvodní video a zjistila, že to vlastně tak špatná stránka není. No a co se vlastně jedná?
Stránka tipli je jednoduše stránka, která vám při nákupu v internetových obchodech vrátí určitou část z platby na účet, který si tam založíte. Takových stránek je ve světě samozřejmě více, ale hodně z nich vám dovoluje si peníze poslat na svůj bankovní účet až od určité částky, které třeba dosáhnete až za x milion týdnů.
Jelikož stránka Tipli spolupracuje s více než 1547 obchody, výběr pro mě nebyl vůbec těžký. Co tak člověk potřebuje při cestování? Dopravu, ubytování a pevné nervy. Pevné nervy jsem tam bohužel nenašla, ale na ten zbytek posloužil hravě flixbus a booking. Na FlixBus jsem už dříve slyšela nějaké negace, ale já do teď nechápu proč. Lístky přišly, autobus přijel a my do Vídně dorazily během asi 4 hodin. Co víc člověk potřebuje? Kromě toho je na lístku i napsáno to, že autobus bude výjimečně červený, protože se jedná o jinou společnost, která pro ně jezdí.

Cestu bychom tedy měly za sebou a přišla taková příjemná hodinová procházka zakončená pro mě ještě jednou půlhodinovou. Když jste totiž blbec a nevěnujete pozornost zprávě, která vás informuje, že se klíče k ubytování vyzvedávají jinde, než kde je vaše bydliště, tak se nemůžete divit, že půjdete polovinu cesty ještě jednou. Nakonec jsme se ale do bytu dostaly a musím říct, že nám oběma spadla čelist. Jelikož jsem objednávala jeden z nejlevnějších hotelů, čekala jsem, že to nebude žádná hitparáda, ale byla jsem příjemně překvapena. Do bytu, který se nacházel asi 200 metrů od slavného Prateru, by se vešlo asi tak 20 lidí a ještě by tam měl každý dost místa. Kromě toho v něm byla i taková menší terasa a dva záchody, takže kdyby to na nás s mamkou přišlo najednou.. asi to chápete.


Hned poté, co jsme se ubytovaly (a donatáčely prostory bytu na instagram), jsme vyrazily do města. Další den jsme měly odjíždět kolem 7. hodiny večerní, tak jsme toho chtěly stihnout co nejvíce. Jako první byl na seznamu Hundertwasserhaus. Jedná se o dílo Friedensreicha Hundertwassera a budovu, která dříve fungovala jako ubytování pro sociálně slabší lidi. Dnes je hlavně turistickou atrakcí zejména pro svůj pestrý vzhled, který zaujme na první pohled. Poté jsme zamířily do centra, kde jsme prošly klasické turistické památky od Vídeňské státní opery přes nejrůznější náměstí aneb "platzy" až po Kostel sv. Petra, Katedrálu sv. Štěpána, Hofburgský Palác nebo Schmetterlinghaus neboli "motýlí dům", který je neuvěřitelně fotogenický. Po cestě jsme dokonce viděly i průvod "Gay Pride", který jsem viděla už dříve v Praze a i teď jsem z něj byla nadšená.  Bohužel, i když jsme to měly v plánu, klasický vídeňský řízek jsme si nedaly, protože v době, kdy jsme se začaly ohlížet po místě, jsme byly už dost vyhladovělé a všude, kam jsme přišly, byl řízek docela drahý.. centrum je centrum no. Procházku jsme tedy zakončily bratwurstem u stánku, který v tu chvíli chutnal jako zázrak. No a celý večer jsme zapily vínem na terase, která byla pro letní večer jako dělaná. Může být něco lepšího než víno s výhledem na ruské kolo v Prateru.







 





A jsme u druhého a posledního dne. Pokud vám můžu dát tip, dejte si pozor na to, kdy do Vídně jedete. Zdá se totiž, že v neděli má většina obchodů a spousta míst zavřeno. Jistotou, pokud si potřebujete koupit nějaké jídlo, je Billa v centru kousek od Restaurace Ferdinandt nebo ta, která je u Prateru. A druhý tip. Pokud máte rádi ochucené perlivé vody, ale na druhou stranu nejste fanoušky přeslazeného pití, vyzkoušejte Vöslauer. Doporučuji vám tady perlivou vodu? Ano. Některé blogerky propagují hodinky a kosmetiku, já dbám na váš pitný režim :)

No a Praterem se dostáváme rovnou k druhému dni. Ten jsme tedy zahájily ve vídeňském největším zábavním parku, který existuje již od roku 1766, kdy ho Josef II. prohlásil za veřejnosti přístupný (trocha historie, trocha Wikipedie). My jsme si park prvně trochu prošly, a pak vyrazily na první atrakci a tou bylo samozřejmě kolo, ale nikoliv to obří, které se opravdu jmenuje "Obří", ale to, které nemá uzavřené kabiny a točí se o něco rychleji. Tam jsem se už psychicky připravovala na atrakci, kam jsem vyrazila poté. Kdo mě zná, ví, že mám spoustu divných vlastností a fobií a jedním takovým strachem je právě strach z řetízkových kolotočů. Letos v létě jsem se ale rozhodla se opět ve spoustě věcí překonávat, tak jsem vyrazila rovnou na ten, který je 117 metrů nad zemí. A víte co? Jsem neuvěřitelně ráda, že jsem do toho šla, protože to byl super zážitek a já se tak zbavila jedné ze svých divných fobií. Rozhodně bych na kolotoč šla i večer, kdy se tím člověku nabízí pohled na rozsvícenou Vídeň.






Po Prateru jsme vyrazily ještě jednou do centra, kde jsme si zašly na oběd do Nordsee, což sice není typická vídeňská kuchyně, ale když je hlad a chuť, tak proč ne, že? A abychom za tím dnem udělaly doslova sladkou tečku, vyrazily jsme do cukrárny Aida, kde jsme si daly typický Sachr. Co jsem tak vysledovala, jedná se o síť cukráren, která se nachází hned na několika místech Vídně. Pak už jsme jen vyrazily pro věci, nasedly do autobusu a odjely zpět do Ostravy. Rozhodně bych se do Vídně ještě někdy ráda podívala, ale ideálně v den, kdy nebude přetékat turisty. Tak jsme se s mamkou dohodly, že jednou tam vyrazíme jen do Prateru, kde si koupíme kartičku s neomezenými vstupy na atrakce a vyzkoušíme všemožné šílenosti, které tam mají. Nevím jak mamka, ale já se na to tedy neskutečně těším.

Kdyby mi před pár lety někdo řekl, že mi přijde nabídka na spolupráci od Ollies, ani trochu bych mu nevěřila. Jedná se o cukrárnu, kterou můžete najít dvakrát v Ostravě (+ stánek v obchodním centru) a jednou v Olomouci a hlavně o místo, kam jsem často chodila se spolužačkami a kde se pravidelně setkávám se svou kamarádkou Klárou. Kromě toho, že se mi naskytla příležitost si sem opět s Klárou zaskočit a zhřešit u dortíku, tato spolupráce mě také donutila si přečíst příběh, který stál za vznikem Ollies. 

If someone had told me I would be asked to work with Ollies, I wouldn't have believed. Ollies is a sweet-shop located in Ostrava and Olomouc and also a place where I've spent a plenty of afternoon with my schoolmates and mostly with my good friend Klara. This cooperation not only gave me another chance to spend a lovely afternoon with Klara, but also to find out something about the history of Ollies.

V roce 1999 se Olga Gondková se svým manželem vydala vyzkoušet kávu do nové kavárny v supermarketu. Voňavé espresso jim evokovalo vzpomínky na Itálii a na tiramisu, které tam ochutnali. Sám majitel uznal, že i on by rád tento dezert ve své kavárně měl, ale bohužel, v té době ho žádná z výroben vyrobit neuměla. Jelikož si manželé tiramisu občas doma dělali, rozhodli se, že mu donesou pár kousků na ochutnání. Nečekali, že by si je od nich koupil, vzhledem k vysoké ceně způsobené kvalitními surovinami, ale nestalo se tak. Odkoupil všech 20 kusů a za čtyři hodiny jim telefonoval, že už žádné nemá, protože je klienti vykoupili, a že by si rád objednal dalších 20 kusů na další den. A protože zprávy o dobrém jídle se rozkřiknou hned, ani se nenadáli, měli další a další odběratele, a tím začal jejich podnik.

In 1999, Olga Gondkova (Oli) and her husband went to new café in one of the first supermarkets. The smell of espresso reminded them Italy where they'd spent their holiday. The only thing they're missing was tiramisu. They weren't the only one. Owner of the café told them he'd been trying to find cake factory that would have had done tiramisu for his café, but at that time, there wasn't such factory. The next day, they decided to bring him some of their homemade tiramisu not expecting he would give them money for such expensive dessert. Surprisingly, he gave them even more money and few hours later, he called them and asked if they could have brought him more tiramisu the next day. Because rumours spread really quickly, soon, they had more and more clients and that's how their business started.



Dnes Ollies dělá nejen dorty, ale také štrůdly, makronky a jiné dezerty. Na výběr mají také spoustu nápojů od teplých až po studené. Já se tentokrát rozhodla pro cappuccino a red velvet cheesecake, který byl pro mě premiérou, a já si na něm moc pochutnala. Klára si dala latte a dort s názvem větrník, který musím příště rozhodně ochutnat, protože vypadal naprosto výborně. Kromě toho bych ráda ocenila interiér pobočky v Ostravě Porubě, který působí moc příjemně a fotogenicky. V Porubě je hned vedle cukrárny i Ollies bistro, ve kterém máte možnost si dát dorty i přes to, že nejsou v chladícím boxu, a tam jsme právě zavítaly my dvě, protože v cukrárně bylo bohužel obsazeno. Toť rada na závěr a já už si jdu konečně dát večeři, protože u těch fotek umírám hlady.


Today, Ollies makes not only cakes, but also macrons and other desserts. They also offer wide range of hot and cold beverages. This time, I decided to have cappuccino and red velvet cheesecake which I'd never had and I really liked. Klara went for latte and cake inspired by traditional Czech dessert called 'větrník'. I must admit it looked indeed very delicious and I definitely have to try it next time I visit Ollies. The interior is too really beautiful and photogenic not only in the sweet-shop, but also in bistro which is connected to the sweet-shop. That's everything for today's article. I have to go now, because I'm getting hungrier and hungrier. 

Miluji návštěvy obchodů s nábytkem. Proč? Baví mě si představovat, jak by mohl vypadat můj potencionální byt. Jak velký by mohl být, jaký nábytek by v něm měl být a jakou barevnou kombinaci bych pro něj vybrala. Pokud je něco, co bych nechtěla, pak je to zbytečně velký byt, kde bych se v noci bála být sama. Potřebuji útulnost a bezpečí, protože se jednoduše bojím jít v noci po tmě na záchod, který je až o několik pokojů dál.

Když jsem si vybavovala svůj pokoj, bylo mi 13 let a to poslední, nad čím jsem přemýšlela, bylo, že bych někdy vyspěla a změnil se mi vkus. Stalo se tak a teď bych svůj pokoj nejradši celý změnila. Nevykládejte si to špatně, ten pokoj je parádní, jen ne pro někoho, komu táhne na 20 a má trochu jiné sny, cíle a hlavně vkus. Nedávno mi přišel e-mail s nabídkou na spolupráci, která mě právě donutila přemýšlet nad tím, co by můj pokoj měl, kdybych si ho vybavovala. Rozhodně by v něm byl toaletní stolek, který momentálně nemám, a který by mi po ránu usnadnil hodně práce.

Úkolem bylo vytvořit koláž právě na téma "vysněná toaletka", která by obsahovala nábytek a doplňky ze stránky Favi.cz, na které je tedy opravdu velký výběr a mě dalo zabrat vybrat jen jeden toaletní stolek. Nakonec jsem vytvořila tuto koláž, na které kromě nádherného dřevěného stolku (chci chci chci) samozřejmě nesmí chybět ani svíčka, stojánek na štětce a váza na umělou kytku (protože nejsem úplně nejlepší pečovatel o ty živé) obě v nádherné tyrkysové barvě a matná černá miska na takové ty drobnosti jako gumičky a pinetky. Nic jiného ani není třeba, protože samotný stolek má velkou spoustu úložných prostorů, i když jsem dost bojovala, abych koláž nezahltila dalšími doplňky, kterých bylo na stránce až až (třeba stříbrný jelen.. to chceš). Světlo by zařídily super hipsterské žárovky, které pravděpodobně nevydají moc světla, ale jsou zatraceně pěkné, takže..

A co vy? Jak by vypadal váš pokoj/byt, kdybyste měli šanci si jej znovu vybavit?