Ve Vídni v davu

Sedím v kavárně, kde momentálně pracuji a protože je pondělí a otevřeli jsme asi před 12 minutami, mám chvilku pohody, než začnou chodit lidé. Pokud tedy začnou. Jsou prázdniny a všichni určitě někam odjeli. Možná se tím uklidňuji, protože jsem za barem sama a zůstane tomu tak až do večera. "Mysli na ty peníze," říkám si a pokračuji v psaní článku. Konečně mám takovou tu pisálkovskou náladu, kdy mi připadá, že to co napíšu, nemusí jít hned do koše (zatím). Už je to přes dva týdny, co jsem navštívila Vídeň a stále jsem se nedostala k sepsání všech dojmů. Nic překvapivého. Možná je lepší, že jsem nepsala hned po příjezdu zpět do Ostravy, protože bych ze sebe vydala jen zoufalý a unavený výkřik. Ne, že by byla Vídeň tak ohavná, to ani zdaleka, ale ten dav lidí mě přiváděl k šílenství. O tom ale až později.

Ještě když jsem byla v Anglii, ozvala se mi stránka tipli.cz (samozřejmě mi psala lidská bytost, ne ta stránka..). Prvně jsem byla k této spolupráci trochu skeptická. Moc spoluprací nepřijímám, protože většinou nejsou pro mě nebo po mě lidé co mi ji nabízejí, chtějí, abych předstírala, že se o spolupráci nejedná. Připadá vám to taky tak hloupé nebo jsem v tom sama? Prozkoumala jsem tedy jejich úvodní video a zjistila, že to vlastně tak špatná stránka není. No a co se vlastně jedná?
Stránka tipli je jednoduše stránka, která vám při nákupu v internetových obchodech vrátí určitou část z platby na účet, který si tam založíte. Takových stránek je ve světě samozřejmě více, ale hodně z nich vám dovoluje si peníze poslat na svůj bankovní účet až od určité částky, které třeba dosáhnete až za x milion týdnů.
Jelikož stránka Tipli spolupracuje s více než 1547 obchody, výběr pro mě nebyl vůbec těžký. Co tak člověk potřebuje při cestování? Dopravu, ubytování a pevné nervy. Pevné nervy jsem tam bohužel nenašla, ale na ten zbytek posloužil hravě flixbus a booking. Na FlixBus jsem už dříve slyšela nějaké negace, ale já do teď nechápu proč. Lístky přišly, autobus přijel a my do Vídně dorazily během asi 4 hodin. Co víc člověk potřebuje? Kromě toho je na lístku i napsáno to, že autobus bude výjimečně červený, protože se jedná o jinou společnost, která pro ně jezdí.

Cestu bychom tedy měly za sebou a přišla taková příjemná hodinová procházka zakončená pro mě ještě jednou půlhodinovou. Když jste totiž blbec a nevěnujete pozornost zprávě, která vás informuje, že se klíče k ubytování vyzvedávají jinde, než kde je vaše bydliště, tak se nemůžete divit, že půjdete polovinu cesty ještě jednou. Nakonec jsme se ale do bytu dostaly a musím říct, že nám oběma spadla čelist. Jelikož jsem objednávala jeden z nejlevnějších hotelů, čekala jsem, že to nebude žádná hitparáda, ale byla jsem příjemně překvapena. Do bytu, který se nacházel asi 200 metrů od slavného Prateru, by se vešlo asi tak 20 lidí a ještě by tam měl každý dost místa. Kromě toho v něm byla i taková menší terasa a dva záchody, takže kdyby to na nás s mamkou přišlo najednou.. asi to chápete.


Hned poté, co jsme se ubytovaly (a donatáčely prostory bytu na instagram), jsme vyrazily do města. Další den jsme měly odjíždět kolem 7. hodiny večerní, tak jsme toho chtěly stihnout co nejvíce. Jako první byl na seznamu Hundertwasserhaus. Jedná se o dílo Friedensreicha Hundertwassera a budovu, která dříve fungovala jako ubytování pro sociálně slabší lidi. Dnes je hlavně turistickou atrakcí zejména pro svůj pestrý vzhled, který zaujme na první pohled. Poté jsme zamířily do centra, kde jsme prošly klasické turistické památky od Vídeňské státní opery přes nejrůznější náměstí aneb "platzy" až po Kostel sv. Petra, Katedrálu sv. Štěpána, Hofburgský Palác nebo Schmetterlinghaus neboli "motýlí dům", který je neuvěřitelně fotogenický. Po cestě jsme dokonce viděly i průvod "Gay Pride", který jsem viděla už dříve v Praze a i teď jsem z něj byla nadšená.  Bohužel, i když jsme to měly v plánu, klasický vídeňský řízek jsme si nedaly, protože v době, kdy jsme se začaly ohlížet po místě, jsme byly už dost vyhladovělé a všude, kam jsme přišly, byl řízek docela drahý.. centrum je centrum no. Procházku jsme tedy zakončily bratwurstem u stánku, který v tu chvíli chutnal jako zázrak. No a celý večer jsme zapily vínem na terase, která byla pro letní večer jako dělaná. Může být něco lepšího než víno s výhledem na ruské kolo v Prateru.







 





A jsme u druhého a posledního dne. Pokud vám můžu dát tip, dejte si pozor na to, kdy do Vídně jedete. Zdá se totiž, že v neděli má většina obchodů a spousta míst zavřeno. Jistotou, pokud si potřebujete koupit nějaké jídlo, je Billa v centru kousek od Restaurace Ferdinandt nebo ta, která je u Prateru. A druhý tip. Pokud máte rádi ochucené perlivé vody, ale na druhou stranu nejste fanoušky přeslazeného pití, vyzkoušejte Vöslauer. Doporučuji vám tady perlivou vodu? Ano. Některé blogerky propagují hodinky a kosmetiku, já dbám na váš pitný režim :)

No a Praterem se dostáváme rovnou k druhému dni. Ten jsme tedy zahájily ve vídeňském největším zábavním parku, který existuje již od roku 1766, kdy ho Josef II. prohlásil za veřejnosti přístupný (trocha historie, trocha Wikipedie). My jsme si park prvně trochu prošly, a pak vyrazily na první atrakci a tou bylo samozřejmě kolo, ale nikoliv to obří, které se opravdu jmenuje "Obří", ale to, které nemá uzavřené kabiny a točí se o něco rychleji. Tam jsem se už psychicky připravovala na atrakci, kam jsem vyrazila poté. Kdo mě zná, ví, že mám spoustu divných vlastností a fobií a jedním takovým strachem je právě strach z řetízkových kolotočů. Letos v létě jsem se ale rozhodla se opět ve spoustě věcí překonávat, tak jsem vyrazila rovnou na ten, který je 117 metrů nad zemí. A víte co? Jsem neuvěřitelně ráda, že jsem do toho šla, protože to byl super zážitek a já se tak zbavila jedné ze svých divných fobií. Rozhodně bych na kolotoč šla i večer, kdy se tím člověku nabízí pohled na rozsvícenou Vídeň.






Po Prateru jsme vyrazily ještě jednou do centra, kde jsme si zašly na oběd do Nordsee, což sice není typická vídeňská kuchyně, ale když je hlad a chuť, tak proč ne, že? A abychom za tím dnem udělaly doslova sladkou tečku, vyrazily jsme do cukrárny Aida, kde jsme si daly typický Sachr. Co jsem tak vysledovala, jedná se o síť cukráren, která se nachází hned na několika místech Vídně. Pak už jsme jen vyrazily pro věci, nasedly do autobusu a odjely zpět do Ostravy. Rozhodně bych se do Vídně ještě někdy ráda podívala, ale ideálně v den, kdy nebude přetékat turisty. Tak jsme se s mamkou dohodly, že jednou tam vyrazíme jen do Prateru, kde si koupíme kartičku s neomezenými vstupy na atrakce a vyzkoušíme všemožné šílenosti, které tam mají. Nevím jak mamka, ale já se na to tedy neskutečně těším.

AD Traveling