Sweet Coming Home

A je to tady. Už je to skoro měsíc od mého bláznivého příletu na Vánoce do Česka a konečně tak nastal ten pravý čas na to, vám o celém tom šíleném dobrodružství napsat. Jak už to v mém životě bývá, většinu takových zážitků prožívám s cestovním parťákem, kterého už moc dobře znáte - s Ter. Tentokrát tomu nebylo jinak a já jsem ráda, že to byla právě ona, protože si nedokážu představit, kdo jiný by se mnou tu onu situaci takto zvládnul.
Vše to začalo tím, že jsem si asi týden před odletem řekla, že lístky na 6 ráno, které by nás dostaly na letiště pouhou půl hodinu před odletem, raději dokoupím ty na 5:20, abychom se cítily klidnější. A to je ta chvíle, kdy bych moc ráda poděkovala svému stresujícímu se já, které nám pravděpodobně zachránilo zadky. Přesouváme se tedy do dne odjezdu. Jelikož jsme na autobus do centra musely vyrazit kolem půlnoci, rozhodly jsem se ani nejít spát. Na co taky, že? Po dni stráveném pochodováním po Bristolu vydržet vzhůru nebyl nijak lehký úkol, ale o jednu vydatnou večeři, lahev vína a instagramové vysílání později, jsme už byly na cestě na autobus. To byl ještě ten příjemný začátek plný spíše únavy než stresu. Ten měl přijít až později.
V centru jsme chvilku mrzly, než nám přijel autobus a my vesele nastoupily s vědomím toho, že do Londýna dojedeme bez zbytečných přestupů. Mě tahle představa uklidnila natolik, že jsem 4 hodinovou cestu prospala jako miminko. Přirovnání "jako miminko" tady sedí více než perfektně, protože jsem se tak jako to nemluvňata dělají, budila každou chvilku, jen tedy ne s pláčem (zatím?). Do Londýna jsme dorazily v krásných 5:00 a vesele vyrazily hledat nástupiště, ze kterého nám měl jet za 20 minut autobus. A nastal problém. Autobus 5:00 nástupiště 11, autobus 5:30 nástupiště 11, ale autobus 5:20 nikde. Tak jsem vyrazila za řidičem autobusu 5:20 na Luton&Airport, jestli neví, odkud jede autobus 5:20 na Stansted (tedy ten náš). Bohužel, nevěděl, ale poslal mě na přepážku společnosti, se kterou jsme měly v plánu odjet. Krásný to plán.
Na přepážce mi nepříjemná paní řekla, že autobus 5:30 jede z nástupiště 11. Já ji na to příjemně odpověděla, že to je hezké, číst umím, ale já potřebuji autobus 5:20. Tak mi opět stejně nepříjemně řekla, že ho prostě změnili a jede 5:30. Tak jsem poděkovala a šla zpět za Terkou, která nám hlídala tašky. Vše jsem jí to popsala, u toho máchala rukama, jak je mým dobrým zvykem a, pak jen čekala, kdy ten vysněný autobus dorazí. Autobus dorazil, jen né ten vysněný. Přišel pán v reflexní vestě a začal na celé autobusové nádraží hulákat, jestli je tam někdo, kdo měl jet 4:30. Ano, 4:30, když bylo 5:30. Pár lidi se přihlásilo a tím si získalo vstup do autobusu. Pak následovali ti, ktěří  měli odjíždět v 5:00. Autobus se zaplnil a my se dostaly do čela fronty. Bohužel, na nás místo nezbylo a prý jsme měly počkat na další autobus. Po chvilce se pán vrátil a ptal se, jestli je někdo, komu to letí v 7 ráno. V 7 ne, ale obejvil se tam někdo, komu to letělo v 6 ráno. Všichni jsme mu tedy v duchu popřáli hodně štěstí při hodinu a půl dlouhé cestě, kterou měl zvládnout během 30 minut.
My s Terkou už jsme začínaly být.. nervózní? Je spousta slov, které mě napadají, všechy začínají na n, ale pár z nich je sprostých, tak si je dnes ušetřím. Bylo 6 ráno a dorazil další autobus. I když v řadě na autobus jsme byly první, první jsme do autobusu rozhodně nešly. Bylo nám totiž řečeno, že nám OFICIÁLNÍ webová stránka autobusové společnosti prodala špatné lístky, protože žádný autobus 5:20 nejede. To už jsem byla spíše ta sprostá slova na n, než nervózní a snažila se se na místě nerozbrečet. Nejen, protože by to ničemu nepomohlo, ale vzhledem k tomu, že už jsem byla nějakých milion hodin vzhůru, asi bych vyčerpáním omdlela.

Nakonec jsme se nějakým zázrakem do autobusu dostaly a tam nastal plán "vše co musí na kontrole ven z tašek dáme do jiné tašky, a pak to tam jen vysypeme" spolu s plánem "vše co je těžké a brzdilo by tě při běhu nech pod sedačkou". A tak se pod sedačkou objevily dvě láhve vody a asi 5 jablek. Na co jsem měla tolik jablek? Neptejte se mě. Jsem student a na jablkách prakticky přežívám. Oba tyto plány ještě doprovázelo mé pravidelné kontrolování zpoždění letu, ceny jiných letů a vzdálenost od letiště pomocí google map.

Na letiště jsme dorazily asi 10 minut před zavíráním gatu a nastal běh. Nazvala bych to zlatou tretrou letištní. Takhle rychle jsem asi nikdy neběžela. A ani nepoběžím. Děkuji pěkně. Ke kontrole jsme se dostaly docela rychle a já zažila svou nejméně problémovou kontrolu. To se bohužel nedalo říct o Terce. Když jsem vítězoslavně dobalila věci za zvuku potlesku přítomných cestujících (dobře, to si asi domýšlím), otočila jsem se na Terku, kterou jsem očekávala vedle sebe ve stejné fázi. Bohužel, byla ve fázi "stojím ve frontě na další speciální kontrolu". Její výraz by se dal nazvat.. ne, tolik paniky v očích ani název nemá. Rychle jsem jí zabalila věci, málem zapomněla na notebook a nervózně vyčkávala, až ji paní sekuriťačka vytahne ruku z kalhot (jak perverzně tohle zní) a pošle ji v pořádku dál. Stalo se a my pokračovaly v závodu o čas. Gate bychom měly, cesta pokračovala.

Po cestě ke gatu číslo 43 Terka někomu přejela kufrem nohu, ale na velké omluvy prostě nebyl čas. MY CHCEME NA VÁNOCE DOMŮ!!! Terka tedy třikrát zakřičela sorry na mračícího se pana a my běžely dál. Říkáte si, jak velké to letiště sakra je? No.. dost. Prodraly jsme se davy lidí, které jsem nazvala idioty, kteří stojí v cestě a dostaly se k našemu vysněnému gatu. Ale jejda. Ti idioti byli fronta k tomu gatu. Tímto se jim tedy ofiiciálně omlouvám. Zpocené, žíznivé, ale neuvěřitelně šťastné jsme si tedy postály čtvrt hodinku ve frontě, a pak se dostaly do letadla. Já jsem byla tak vyčerpaná, že jsem zvládla usnout jakmile se letadlo začalo rozjíždět a probudila se až ve vzduchu.

A tak se stalo, že jsme v klidu doletěly do Milána a byly tak vděčné, že už nás ten den nemohlo nic rozhodit. Vůbec nic. Ani cena Coca Coly na letišti. Ani fronta v Bille v Praze na hlavním nádraží. Všechno bylo sluníčkové a my po celém dni na cestách dorazily do teplých domovů. Já si dala s mamkou víno a pak odpadla jako mrtvá. Po nějakou dobu mi vydržel přístup "když jsem přežila tohle, přežiju všechno!"

O Vánocích se dnes rozepisovat nebudu. Řekla bych, že jsem se rozepsala už tak docela hodně. Co mohu říct je, že jsem si Vánoce užila v kruhu těch nejbližších - jídla a vína. Ne, samozřejmě vtipkuji. Víno je nad jídlem. No dobře. Byla jsem s rodinou a přáteli, ale vína jsem opět vypila nezdravě mnoho. Ale tak už to u mě bývá. Jestli někdy napíšu knihu, bude se asi jmenovat "Ve víně je pravda" nebo "Víno a já". Pro dnešek už se ale loučím a uvidíme se zase u příštího článku :)

PS: Ano, článek jsem měla napsaný asi 2 týdny a celou tu dobu mi trvalo upravit těch pár fotek, protože jsem se zase ocitla ve fázi, kdy jsem nespokojená se vším, co vytvořím. Plány na články jsou, jen moje ruce nespolupracují, tak snad mi to (tak jako už několikrát) odpustíte :)

Thoughts