Co (ne)miluji na práci v kavárně

Už jako malá jsem si ze sešitu formátu A6 na dovolené dělala jídelní lístek a předstírala, že jsem majitelka penzionu a obsluhuju rodiče. Koho by napadlo, že někdo může snít o tom, že bude obsluhovat lidi. Já to tak měla. Vždycky jsem chtěla vlastnit penzion, ale zároveň v něm pracovat na nějaké "nižší" pozici, kvůli interakci s hosty (jo, určitě jsem v 6 letech řešila interakci s hosty.. to slovo nepoužívám pomalu ani teď). Postupem času se penzion změnil v kavárnu a mně se tak až do teď drží ten sen vlastnit místo, kam se lidé budou vracet za dobrou kávou, dorty a sobotní živou muzikou. Kávu budou upíjet z červených hrnků, číst knihy, které si půjčí z police knížek na půjčení a budou obklopeni interiérem z tmavého dřeva a cihel. Jo, mám to naplánováno do detailů a ten sen se zrodil ještě dřív, než Praha začala praskat ve švech, jak plná bister a podobných podniků je. Abych ale věděla, do čeho jdu, začala jsem minulé léto pracovat jako baristka v Ostravské kavárně AlterNativa a v baristické práci pokračovala i v Anglii.

Na té práci je spousta věcí, která mě baví stejně tak jako těch, které nesnáším. Tento článek nemá být žádné stěžování si či vychloubání se. Píšu ho se záměrem vám třeba trochu otevřít oči, co se týče věcí, které nás baristy můžou přivádět k šílenství a zároveň vám ukázat ty světlé stránky, které na téhle práci "poskoka" jsou.

Lidé
Tohle je tak nějak součástí obou kategorií - co mám, ale i co nemám na kavárně ráda. Jsou totiž lidé a lidé. Jsou lidé, kteří se k vám chovají jako k sobě rovnému. Povídají si s vámi, jako byste se znali už několik let a vy tím máte šanci je alespoň trochu poznat. Ne, že bych se někdy s někým ze zákazníků viděla i mimo prostory kavárny, ale když jsem v práci, připadá mi, jako bych si povídala se svými kamarády. Vím něco málo o nich a oni vlastně něco o mně a kdykoliv se vrací, už se mnohdy ani nemusím ptát, co si chtějí objednat a místo toho se tak ptám, jak se mají, zatím co jim připravuji jejich klasický nápoj.

Pak jsou tu ale lidé, kteří se na vás dívají jako na sluhu, který nestojí ani za úsměv a občas i jako na lapač negativní energie, na který si mohou vylít frustrace svého života. V takových situacích vám nezbývá nic jiného, než se na něj dál usmívat a čekat, jestli se ta negativní bariéra prolomí. Přeci jen, já taky nepůsobím na každého přátelsky a je možné, že to tak ten daný člověk ani nemyslí.

Latte art
Opět něco, co je tak trochu obojím - příjemnou činností, ale i osinou v zadku. Chápu, že na instagramu všechny ty labutě a draci vypadají nádherně. Můj kolega je umí a mám jich plný telefon. Ovšem to, že jste tyto skvosty viděli v Cafefinu, neznamená, že vám to stejné umělecké dílo vytvoří všude. Ze začátku moje srdíčka vypadala spíš jako zadky a já každé latte servírovala s omluvným výrazem. Teď už je to lepší a já si to kreslení neuvěřitelně užívám, ale na druhou stranu ne vždycky se to povede, jsem jen člověk. Co ale potěší je, když mi zákazník řekne, jak krásné to kafe je a jak nás obdivuje, že to umíme, i když mu nakreslím třeba ten nejhorší obrázek, co jsem ten den udělala. Takže kdykoliv dostanete kafe, které není zrovna fotogenické, napijte se a až pak začněte soudit. Ona ta chuť je přeci jen důležitější, no ne? A když to kafe zamícháte a fotíte upité, lidé aspoň budou vědět, že jste svůj nápoj alespoň ochutnali, a že si svou kávu vychutnáte raději čerstvou, než po 15 minutách focení studenou a hnusnou.
 Ignorace
Tak a teď trošku té negace. Jsou dva scénáře ignorace, které nedokážu vystát. Lidé, kteří jsou při objednávání na telefonu a při každé vaší otázce k jejich objednávce se tváří, jako že je hrozně obtěžujete tím, že jim narušujete důležitý hovor. Pochopím, kdybych si se zákazníkem chtěla povídat o blbostech, ale když se ho ptám, jestli chce kávu tady nebo s sebou, tak by se mi trochu hodilo, kdyby vnímal. Ale víte co, já to z těch hnusných (a neekologických) papírových kelímků pít nebudu, tak co bych se zlobila, že? Druhý případ ignorace je vlastně podobný. Tentokrát si zákazník svého přítele na telefonu dovede osobně, ale styl ignorace je stejný, jen dvojnásobný. Tak či tak, ráda bych viděla, jak by se na mě dotyčný díval, kdyby mi říkal objednávku a já si u toho vesele povídala s kolegyní nebo mamkou na telefonu. Takže prosím, pokud tohle někdy děláte, prostě ten hovor na ty dvě minuty ukončete a věnujte se člověku, který se vás snaží obsloužit, díky :)

Automat na splněná přání
A jsme u poslední kategorie dnešního článku. To, že mám zrovna směnu, neznamená, že se tím ze mě stává víla, která vám splní každé vaše přání. Ano, snažím se vám vyjít vstříc s každým požadavkem, ať už se mi zdá sebedivnější, ale neznamená to, že je v mých silách naprosto vše. Když máme na výběr ze 4 nemléčných mlék, opravdu vám pro to 5. které zrovna nemáme neskočím do obchodu.. ráda bych, ale nemůžu opustit kavárnu. Když nemáte rádi rozinky, bohužel vám je z toho mrkvového dortu nevyberu, i když bych to uvítala také, protože rozinky nejím. Jsou věci, které udělat můžu, ale také věci, které prostě jednoduše nejdou, i kdybych se postavila na hlavu, což mimochodem už umím.

Tak a to by bylo z takového zákulisí kavárenské práce všechno. Samozřejmě, každá kavárna a každý barista je jiný, proto některé štve něco jiného a někteří se s něčím možná ani ve své práci nesetkávají. Tak či tak, článek je psaný spíše s humorem a měl by sloužil jako takové nahlédnutí do toho, co může někoho štvát a co vy si ani nemusíte uvědomovat. Tak doufám, že tím nikoho nepobouřím. Pokud i vy pracujete v kavárně, napište mi, co vás štve a v čem se třeba shodujeme. Pro vás, co nepracujete v kavárně a jen si užíváte pohodových chvilek u kávy, napište mi, co štve vás na obsluze. Ať ze sebe neděláme ty chudinky jen my zaměstnanci.

Thoughts