Bristol - Not The Same

Žiju sen. Já vlastně žiju svůj splněný sen. Už jako mladší jsem všem vyprávěla, jak jednou budu žít v Anglii. Občas jsem se setkala s lidmi, kteří mi vyčetli, že mi Česko není dost dobré, občas s těmi, kteří nevěřili, že na to mám, a že v Anglii opravdu skončím, a pak taky s těmi, kteří nevěřili, že to myslím vážně. Byla tady ale spousta těch, kteří mě podporovali a věděli, že když si něco vezmu do hlavy, nezastavím se, dokud to nemám. I kdybych si u toho měla 5x rozbít obličej a 3x zlomit nohu.

Už loni jsem si ten sen splnila, ale ne tak úplně. Vyjela jsem na 6 měsíců do Cambridge za prací, abych alespoň na chvilku zažila ten pocit "žít v Anglii", ale po pár týdnech mi došlo, že to je místo, kde chci být déle než jen půl roku. Ne konkrétně v Cambrige, i když už delší dobu plánuji nějaký výlet zpět do místa, kde jsem se toho tolik naučila. Zakopala jsem svojí zbabělost a tentokrát od toho snu studovat v Anglii neutekla. To se totiž stalo rok předtím a já se rozhodla tu chybu znovu nezopakovat.

O tom, co mi dal pracovní pobyt, který jsem absolvovala od září 2016 do dubna 2017, jsem napsala článek loni a vy si ho můžete přečíst zde. Tento rok pro vás mám článek podobný, plný toho, co se v mém životě změnilo právě díky tomu, že jsem v Bristolu, kde momentálně studuji média a žurnalistiku. Tedy.. momentálně mám semestr za sebou, sedím u taťky v práci v Praze a sepisuji pro vás tento článek.. ale vy víte jak to myslím. Když se ohlédnu zpět, připadá mi, že ten člověk, který sem přiletěl v září, je teď někdo úplně jiný a ono to tak vlastně asi je. Do Anglie letěla ubrečená holka se zbytkem růžové barvy ve vlasech a teď tady sedí už méně ubrečená holka se sytě modrou hřívou (ano, opět jsem se zbláznila).
Sebevědomí
I když se to některým může zdát jinak, jsem člověk s opravdu nízkým sebevědomím. Dřív bylo mé sebevědomí tak špatné, že mi bránilo ve věcech, které by se mohly někomu zdát naprosto absurdní. Vlastně ono to bylo tak trochu absurdní. Bát se vzít si klobouk nebo čelenku jen proto, že by to mohlo někomu připadat divné, je trochu.. na hlavu (chápete tu ironii hahaha). V Anglii je všem ale naprosto jedno, co máte na sobě. Ať už je to sebevíc výstřední. Prostě ať už jdete v čemkoliv, nikdo se vám nesměje nebo se na vás nedívá divně, protože lidé respektují, že má každý svůj styl a vkus. Tohle dohromady s faktem, že vás v daném městě nikdo nezná, zapříčinilo, že se najednou ta nesmělá holka nebála vzít na sebe cokoliv, co se jí zalíbilo. Vždyť nejdůležitější je, abych se v tom cítila dobře já, no ne?

Kromě povrchního oblečení mám více sebevědomí i obecně. Dívám se na sebe jako na někoho, kdo se nebál jít za svým snem do cizí země a kdo překonal strach mluvit s lidmi. Jsem mnohem otevřenější a více si věřím a myslím si, že mi to pomohlo v mnoha směrech. Nemyslím si, že to co jsem dokázala, je něco světoborného a zasloužila bych si medaili.. je nás přece spousta takových. Ale od teď na sebe budu vždycky pyšná za to, že jsem se rozhodla jít si za svým, i když jsem se trochu (hodně, ty kecko) bála.
Přátele
Jsou lidé, kteří si dělají srandu, že nemám moc kamarádu. Jo počkat.. já si ze sebe dělám srandu taky a asi častěji, než okolí. Je to tak. Nemám velkou partu kamarádů a každý den plány s někým jiným. Jsem ráda za těch pár lidí, které si připouštím opravdu blízko k tělu a nebojím se jim říct cokoliv. Ono je to tak možná lepší, jsem strašně ukecaná, a pak bych řekla někomu, komu nevěřím, něco důvěrného a to by nebylo úplně ideální. Za tu dobu, co studuji v Anglii, jsem poznala spoustu lidí - spolubydlící z koleje, spolužáky z oboru, kolegy v kavárně a pár dalších lidí z univerzity.

Znáte takové ty pořady, kde muž nebo žena má před sebou asi 10 lidí opačného pohlaví a vždycky dá růži jen určitému počtu z nich a ti pak postupují do dalšího kola, kde tráví s tím člověkem nějaký čas a nakonec zůstane jen ten nejlepší? Tak v mé reality show tyto růže dostali dva respektive dvě šťastlivé soutěžící (Lea si zase fandí, jestli to berou jako štěstí ony, to už je jiná). Lou a Eliška nebo jak jim občas říkám Louish a Elish. Obě jsem si za tu dobu oblíbila tak moc, že je považuju za jedny z nejlepších přátel a nebojím se jim svěřit s čímkoliv. Jsou tu pro mě, když potřebuji rozesmát nebo poradit s nějakým velmi vážným problémem (hummus nebo hummus se sníženým obsahem tuku? jistě, že hummus). Takže tímto moc děkuji, že to se mnou vydržely, a doufám, že i dlouho vydrží.

Přátelskost
Když už jsme u těch přátel, tak i přestože umím být velmi zlý, ironický a od pohledu nepříjemný člověk, Anglie ze mě udělala v jistém slova smyslu zlatíčko. Ono to anglické povídání si s kýmkoliv na ulici je celkem nakažlivé a já se tím pádem posledních pár dní přistihuji, jak mám chuť vést s každým dlouhý rozhovor o tom, jak se má a jaké má v životě plány. Ono je na tom vlastně něco hezkého. To naše české nevšímání si okolí a tváření se jako kakabus taky není nejlepší cesta životem. Proč se tedy neusmát na náhodného člověka a zlepšit mu tím třeba den, co? Neříkám, že bychom se všichni měli usmívat na každého úchyláka v temných uličkách (kdo z vás se prochází temnými uličkami?). To zase ne. Ale tvářit se, že nás všechno a všichni štvou, i když to tak je, nám od toho špatného dne taky nepomůže. A když to říkám já - ledová královna s obličejem vraha - tak to dokáže každý. Jen jsem zvědavá, za jak dlouho o tuhle anglickou přátelskost přijdu a jak dlouho si na ni budu zvykat, až budu zase zpět.
Jazyk
Nebudu vám lhát, za těch 6 měsíců v Camridge se mi nezlepšila angličtina tak, jako za pár týdnů v Bristolu. Proč? Protože v Cambridge jsem byla obklopena Čechy, zatím co v Bristolu jsem byla spíše s Angličany nebo lidmi z jiných koutů světa. Teď vám neříkám, že jak uvidíte někoho ze své země v Anglii, máte se mu vyhnout, protože vy chcete mít angličtinu jako profík. To tedy vůbec ne. Já jsem ráda za každou chvilku, kdy nemusím tolik přemýšlet nad stavbou věty a použít jakékoliv zkomolené české slovo s jistotou, že mě ten druhý pochopí. Takové chvilky jsou vzácné a pomáhají mi v tom, aby mi rodná země tolik nechyběla. Na druhou stranu, když se budete držet v českém klanu, spíš si tím uškodíte.

Já osobně jsem se nějakou dobu bála mluvit s Angličany, protože jsem si myslela, že mě budou soudit za každou chybu, kterou ve větě udělám. S cizinci je to trochu jednodušší, jsou vlastně na stejné vlně, proto budou mít větší pochopení, ale rodilý mluvčí by se na vás mohl koukat jako na blbce, no ne? Ne. A i kdyby, mluvíte sakra DRUHÝM jazykem a to znamená, že jeden už ovládáte skvěle (nebo aspoň průměrně.. mně opravuje gramatiku ve článcích mamka a přiznejme si, seznam chyb je vždy dlouhý). Já si tedy nakonec uvědomila, že ten můj strach byl úplně zbytečný a hloupý. Více jsem se rozmluvila a dokonce se zbavila tvrdého přízvuku. Už několikrát jsem se setkala s dotazem, jestli nejsem náhodou z Austrálie nebo Ameriky. Mně to samozřejmě připadá vtipné, protože svůj přízvuk slyším stále jako ten český, ale rozhodně potěší, když mi lidé hádají země, kde je angličtina oficiálním jazykem. 

Cíl
Od té doby, co jsem se odstěhovala do Anglie, jsem si uvědomila spoustu věcí. To nejdůležitější pro mě ale bylo, že jsem se konečně zamyslela nad tím, co vlastně chci. Samozřejmě, že to nikdy nebudu vědět 100%, jsem přeci Lea. Na druhou stranu už mám trochu jasnější cíl a to nejen v takových těch běžných věcech jako práce či vzdělání, ale i v tom, co chci od milovaného protějšku.

Teď si to dáme s trochu osobnějšího soudku. Za svůj život jsem NIKDY nebyla ve vztahu a NIKDY jsem ani nebyla zamilovaná. Ano, je mi 20 let a ne, není to divné. Vždycky jsem se ocitla v nějakém zvláštním čemsi, co vztah nebyl, ale zároveň to jako vztah trochu vypadalo. Jen jsem slýchávala hlouposti jako: "Nemůžeš být moje přítelkyně, ale když tě někdo pozve na rande, řekni, že někoho máš." Jsem jediná, komu to připadá jako vyšité na "Ester a Josefína"? (pro ty co neznají, jedná se o instagramový profil, který sdílí nejrůznější rozchodové či vztahové hlášky) Taky to pokaždé bylo se špatným člověkem, což jsem si samozřejmě zprvu neuvědomila. Tak moc jsem chtěla s někým být, že jsem zapomněla na to nejdůležitější - kdo to je. Přehlížela jsem věci jako, že si s tím člověkem nedokážu představit budoucnost, že nevím, co se mi na něm z prvu tak líbilo a že na mě ta druhá polovička vlastně kašle a já se pořád o něco doprošuji. A rady od kamarádů, že mám na víc, že si zasloužím někoho, kdo si mě bude vážit jsem přehlížela, protože jsem nevěřila, že někdo takový existuje. Není ale důležité, že jsem ty chyby udělala, protože mi pomohly uvědomit si, koho vlastně do toho vztahu potřebuji, a že si opravdu zasloužím víc. Teď už jen najít toho prince, co?

Stres
Teď, aby to neznělo jako "Anglie je země splněných snů, kde po ulici hopsají duhoví jednorožci a peníze padají z nebe", povíme si něco i o té negativní stránce. Studujete v cizím jazyce, jste obklopeni anglicky mluvícími lidmi a čeká vás spousta úkolů, které musíte v určitý termín dokončit. Víte co to znamená? STRES STRES STRES. Jo, splnila jsem si sen, ale najednou se ve mně probudilo mé staré školní já, které stresuje kvůli každému testu, protože si potřebuje dokázat, že je nejlepší. V těch chvílích jsem začala pochybovat o sobě, o své angličtině, o oboru, který studuji, a o tom, jestli na to vůbec mám. První týdny jsem nechtěla chodit do práce, protože jsem si připadala neschopná a ve škole jsem se nechtěla bavit s nikým, protože moje angličtina není perfektní a jsem vlastně trochu stydlín a introvert.

V prvním semestru jsem zažila svůj první panický záchvat, kdy jsem se po lehkém odpoledním šlofíku probudila a jakmile mi došlo, že jsem místo práce na projektech do školy spala, zmocnila se mě panika a začalo se mi špatně dýchat. Připadalo mi, že mě někdo škrtí, tak jsem musela vyrazit ven, zavolat mamce a tím se trochu uklidnit. A pomohlo to. Takže pokud se i vy ocitnete v situaci, kdy vám připadá, že nevíte kudy kam, zavolejte někomu, kdo vám je blízký. Já sama si po chvilce uvědomila, že jsem zdravá, a to je důležité, a že nemá cenu stresovat kvůli škole, když se tím jedině od práce zdržuji. Mimochodem, s lidmi ze školy jsem nakonec mluvit začala a do práce se začala i těšit hlavně kvůli lidem, se kterými pracuji. A ten stres byl nakonec k něčemu dobrý, protože mě přivedl na téma článku do školy a to konkrétně o aplikaci, která má pomáhat přesně s takovými panickými záchvaty. A pokud i vám se někdy takový menší stav paniky stal, nikdy si neříkejte: "to nic není ve srovnání s lidmi, kteří mají takové stavy často a ve větší míře." Jednou je to vaše zdraví a není dobré nic podceňovat. Nejlepší je, si o tom s někým otevřeně promluvit.

Je toho ještě tolik, o čem bych ráda psala, ale bojím se, že by se to zvrtlo v román, tak toho nechám a raději přestanu psát. Alespoň pro tento článek. Vy mi určitě zase dejte vědět, jestli se vám takový typ článku líbil a jestli je něco, co by vás ohledně Anglie zajímalo. Tyto články pomáhají hlavně mně, protože si díky nim uvědomím zase spoustu o tom, kam jsem se posunula a jaký člověk zrovna jsem, ale zároveň doufám, že třeba pomůžou i někomu, kdo uvažuje o vycestování někam za hranice, ale bojí se udělat ten krok. Proto moje rada na závěr zní, a teď si připadám trochu jako Halina Pawlowská v Banánových rybičkách, raději ten krok udělejte, protože pak nebudete trávit zbytek života otázkami "co kdyby". Vrátit se vždycky můžete :) 

Brýle - Ollie Quinn, Triko - TOPSHOP, Šaty - Lucy&Yak, Hodinky - Daniel Wellington, Boty - Vans, Náramek - ?

On My Way Traveling