Kdyby mi před pár lety někdo řekl, že mi přijde nabídka na spolupráci od Ollies, ani trochu bych mu nevěřila. Jedná se o cukrárnu, kterou můžete najít dvakrát v Ostravě (+ stánek v obchodním centru) a jednou v Olomouci a hlavně o místo, kam jsem často chodila se spolužačkami a kde se pravidelně setkávám se svou kamarádkou Klárou. Kromě toho, že se mi naskytla příležitost si sem opět s Klárou zaskočit a zhřešit u dortíku, tato spolupráce mě také donutila si přečíst příběh, který stál za vznikem Ollies. 

If someone had told me I would be asked to work with Ollies, I wouldn't have believed. Ollies is a sweet-shop located in Ostrava and Olomouc and also a place where I've spent a plenty of afternoon with my schoolmates and mostly with my good friend Klara. This cooperation not only gave me another chance to spend a lovely afternoon with Klara, but also to find out something about the history of Ollies.

V roce 1999 se Olga Gondková se svým manželem vydala vyzkoušet kávu do nové kavárny v supermarketu. Voňavé espresso jim evokovalo vzpomínky na Itálii a na tiramisu, které tam ochutnali. Sám majitel uznal, že i on by rád tento dezert ve své kavárně měl, ale bohužel, v té době ho žádná z výroben vyrobit neuměla. Jelikož si manželé tiramisu občas doma dělali, rozhodli se, že mu donesou pár kousků na ochutnání. Nečekali, že by si je od nich koupil, vzhledem k vysoké ceně způsobené kvalitními surovinami, ale nestalo se tak. Odkoupil všech 20 kusů a za čtyři hodiny jim telefonoval, že už žádné nemá, protože je klienti vykoupili, a že by si rád objednal dalších 20 kusů na další den. A protože zprávy o dobrém jídle se rozkřiknou hned, ani se nenadáli, měli další a další odběratele, a tím začal jejich podnik.

In 1999, Olga Gondkova (Oli) and her husband went to new café in one of the first supermarkets. The smell of espresso reminded them Italy where they'd spent their holiday. The only thing they're missing was tiramisu. They weren't the only one. Owner of the café told them he'd been trying to find cake factory that would have had done tiramisu for his café, but at that time, there wasn't such factory. The next day, they decided to bring him some of their homemade tiramisu not expecting he would give them money for such expensive dessert. Surprisingly, he gave them even more money and few hours later, he called them and asked if they could have brought him more tiramisu the next day. Because rumours spread really quickly, soon, they had more and more clients and that's how their business started.



Dnes Ollies dělá nejen dorty, ale také štrůdly, makronky a jiné dezerty. Na výběr mají také spoustu nápojů od teplých až po studené. Já se tentokrát rozhodla pro cappuccino a red velvet cheesecake, který byl pro mě premiérou, a já si na něm moc pochutnala. Klára si dala latte a dort s názvem větrník, který musím příště rozhodně ochutnat, protože vypadal naprosto výborně. Kromě toho bych ráda ocenila interiér pobočky v Ostravě Porubě, který působí moc příjemně a fotogenicky. V Porubě je hned vedle cukrárny i Ollies bistro, ve kterém máte možnost si dát dorty i přes to, že nejsou v chladícím boxu, a tam jsme právě zavítaly my dvě, protože v cukrárně bylo bohužel obsazeno. Toť rada na závěr a já už si jdu konečně dát večeři, protože u těch fotek umírám hlady.


Today, Ollies makes not only cakes, but also macrons and other desserts. They also offer wide range of hot and cold beverages. This time, I decided to have cappuccino and red velvet cheesecake which I'd never had and I really liked. Klara went for latte and cake inspired by traditional Czech dessert called 'větrník'. I must admit it looked indeed very delicious and I definitely have to try it next time I visit Ollies. The interior is too really beautiful and photogenic not only in the sweet-shop, but also in bistro which is connected to the sweet-shop. That's everything for today's article. I have to go now, because I'm getting hungrier and hungrier. 

Nestíhám psát, ale překvapivě stíhám číst. Je to hrozné, ale i když mám na článek celý týden, píšu ho na úplně poslední chvíli. A není to tím, že by mě blog nebavil. Svůj blog mám ráda a psaní na něj je pro mě jedním z největších uvolnění. Jen toho teď bylo trochu více - stres z budoucnosti, stres z úplných hloupostí a vyčerpanost z brigády. Místo zbytečných slibů o tom, jak se polepším (nepolepším) přejdu raději k tomu hlavnímu. Po maturitě jsem se těšila na čtení nových knih, a když to konečně přišlo, nemohla jsem se vůbec soustředit. Zkoušela jsem číst "Rivers of London", ale daleko jsem se nedostala. Proto jsem se koukla do skříně a narazila na svůj vánoční dárek "Fangirl" od Rainbow Rowell.

I don't have time for writing, but suprisingly, I have time for reading. It's not that I don't enjoy writing, but I've had pretty tough month and the last thing I want to do is to write stressed articles. I want you guys to enjoy what I write and not to feel sad. Let's skip the emotional part and talk about book called Fangirl. I've wanted to read Rivers of London for a long long time, but somehow I couldn't read it. Maybe it was because I was tired, but I just haven't been focused as much as I should be for such book. So I decided to read Fangirl instead and I don't regret. 

Ačkoli jsou až na fyzickou podobu každá úplně jiná, Cath odjakživa sdílela se svým dvojčetem Wren všechno: oblečení, trápení s rodiči i vášeň pro knížky o mladém kouzelníkovi Simonu Snowovi. Jenomže teď obě nastupují na vysokou školu a Wren poprvé nechala Cath na holičkách – nechce s ní bydlet na koleji.
Potíž je v tom, že Cath na rozdíl od sestry není právě společensky zdatná. Jejím přirozeným prostředím je internet, kde se nemusí nikomu dívat z očí do očí a kde tisíce fanoušků nadšeně čtou její povídky ze světa Simona Snowa. A to je svět na hony vzdálený bludišti školních budov, v němž číhají nástrahy v podobě všech možných fobií, děsivých spolubydlících s neodbytnými kamarády a profesorek tvůrčího psaní, které o fanfikcích nechtějí ani slyšet.
Co ale Cath zbývá než zachovat klid a nedat se? (zdroj) (https://en.wikipedia.org/wiki/Fangirl_(novel))

Sedím u notebooku nervózní z toho, že mi je bez záclon vidět přímo do pokoje a umírám touhou jít do sprchy. I přes to píšu tento článek, protože chci, aby v něm byly všechny pocity, které mám. Jedná se sice o přednastavený článek, ale já ho sepisuju pár minut po příchodu z kina. Tak se pohodlně usaďte a připravte se na příval emocí.

I am sitting in my room little bit nervous about the fact that people can easily see me in my room without curtains on my window. Even though I am really tired, I want to write this article before I go to sleep. That's the best way how to share my true emotions that I have from the movie I saw on Friday.

Chtěli byste se podívat na nějaký film, ale nemáte náladu na přesladěnou romantiku, která je na každém televizním kanálu? Já sice na každou slaďárnu kouknu, ale někdy mám chuť na trochu toho dobrodružství. Přesně takovou dávku dobrodružství, jakou jsem potřebovala, mi dal film "Deadpool".

Chtěli jste už někdy svého učitele/profesora/rektora na chvíli pauznout nebo přetočit o několik vět nazpět? Díky stránce VímVíc se vám váš sen splní. Nedávno mi přišla nabídka na spolupráci právě s touto stránkou. Mým úkolem bylo si vybrat kurz z jejich široké nabídky, absolvovat ho a poté vám sepsat své upřímné pocity. Na výběr jsem měla od lekcí jazyků přes rady o výživě až po podnikání.

Jak už jsem se ve článku "Instalife #2" zmínila, podařilo se mi vyhrát knížku "Girl Online" od britské blogerky a youtuberky Zoe Sugg. Hned v úterý, kdy mi přišla jsem se do ní pustila a ve středu ji měla dočtenou. Už jen ten fakt, že mi trvalo pouhý den jí přečíst o něčem vypovídá. Bylo to jednoduché, ale i přes to poutavé čtení. Vím, že v mém věku bych měla číst chytré knížky plné citátů a životních mouder, ale občas se ráda vrátím do dob, kdy jsem si půjčovala hromady dívčích románů a přemýšlela nad tím, jestli mě také někdy něco takového potká. A přesně to je případ této knihy. Řekla bych, že může být určená jakékoliv věkové kategorii, jen záleží na náročnosti čtenáře. A o čem přibližně kniha je?

Příběh je o 15 (skoro 16) leté Penny, která se jednoho dne rozhodne založit si blog. Blog je naprosto anonymní, a proto se sem nebojí psát vše, co se ji v životě přihodilo, ale také se svým čtenářům svěřuje se svými panickými záchvaty, které jí v poslední době trápí. Občas se proti ní otočí štěstí zády a jí se děje jeden trapas za druhým. A při tom posledním, kdy se nedopatřením naskytne možnost celé škole vidět, jaké kalhotky na sobě měla při školním představení, prodělá takový záchvat, že není jiná možnost, než o nich říct svým rodičům, kteří doposud nevěděli, že jejich dceru něco takového provází. Ti se rozhodnou, že jí nechají do Vánoc doma a poté jí oznámí, že společně i s jejím nejlepším kamarádem Olliem odjíždí trávit svátky do New Yorku. To, že zde potká naprosto okouzlujícího Noaha a co vše to přinese, by jí nenapadlo ani v těch nejbláznivějších snech a to vše se najednou stavá reálným.

Je pravda, že příběhům Johna Greena se asi dlouho nic nevyrovná, ale i tato kniha má své kouzlo. Penny je velice motivační člověk a dá se říct, že i nějaké to moudro se člověk naučil, i když někomu může být proti srsti, že to bylo právě z dívčího románu. Hlavní hrdinka, mi připomínala někoho, koho znám a v některých chvílích mi dodávala kapku odvahy. Líbilo se mi, že je celá kniha doprovázena články, které Girl Online píše na svůj blog. Bylo to takové příjemné zpestření. A co vy? Už se k Vám tato kniha dostala? A jak se líbila Vám?

PS: Doporučuji si pustit tuto písničku :)

Na zfilmovanou verzi Popelky jsem se chtěla podívat už ve vlaku, když jsem jela do Prahy. Bohužel wifi ve vlaku je sice skvělá, ale zase ne tak skvělá, aby se mi načetl film a tak jsem to nechala na jindy. Po chvilce jsem na to zapomněla a připomněla mi to až skvělá recenze od Ter, kterou můžete najít tady. Příběh je jistě všem známý, ale pro ty, kteří si potřebují osvěžit paměť, je k dispozici hned o řádek níž.

Jak všichni víte, k Vánocům jsem dostala knížku "Let it snow" od Johna Greena, Lauren Myracle a  Maureen Johnson. Objevila se i ve videu "December Favourites" a byl pro to velký důvod.



 3 příběhy od 3 autorů, které nám ukazují, že svět je malý a o náhody tu není nouze. Osudy různých lidí spojí jedna velká sněhová bouře, která zasáhne Gracetown přesně na Štědrý večer. Ze začátku by se zdálo, že všem způsobí jen problémy, ale osud to tak nenechá a i přes veškeré překážky, které v průběhu jediného dne nastanou, se všichni dočkají šťastného konce. 

Knížka byla v angličtině a musím uznat, že to byla velice jednoduchá angličtina, proto se četla skoro sama. Film "Láska nebeská" miluji hlavně díky tomu, jak se při celém průběhu tohoto filmu proplétají osudy různých lidí na různých místech. A přesně tak tomu je i v "Let it snow". Každý příběh je plný zápletek, ale hlavně i romantiky na konci a když tohle vynásobíte třemi, máte z toho super-romantickou knihu, která Vám nedovolí přestat číst. Všichni tři autoři odvedli skvělou práci a všechny příběhy mají své určité kouzlo.

Rozhodně jsem ráda, že jsem měla možnost si tento příběh přečíst. Objevila jsem spoustu nových anglických slovíček, pobrečela si a rozplývala se nad tím, jak rozkošné zvířátko je "teacup pig".

Zdravím všechny! Původně jsem sem chtěla dnes dát video, ale nakonec nedopadlo podle mých představ a rozhodla jsem se ho natočit znovu. Jak jsem říkala, jsem perfekcionista a když to není dokonalé.. není to vůbec. Nicméně jsem konečně přidala titulky k prvnímu videu a musím říct, že je to docela makačka. Některé věty jsem přeložila trochu jinak, protože něco prostě nebylo tak podstatné. Určitě tam bude nějaká chyba, ale pokusím se to ještě doladit.

Tento víkend jsem v Praze a původně jsem chtěla natáčet vlog, ale nakonec jsem toho měla tolik, že prostě nebyl čas a ani moc nálada. Teď už vám ale mohu říct, že na mémYouTube channelu se vlogů dočkáte již brzy. Nebudou to každodenní vlogy, ale spíše za nějaké určité období. První plánuji až na prosinec a to v období od 23.prosince do 30. prosince. Bude tam taková ta Vánoční příprava na Štědrý den (ať už příprava jídla nebo ta má příprava) v Ostravě, ale také mé druhé Vánoce v Praze. Více vám toho neprozradím, ale spíš bych se vás chtěla zeptat, jestli by vás takové video vůbec zajímalo?

No a teď už k hlavní náplni mého článku. Můj pobyt v Praze převážně obsahoval vysedávání v Costa Coffee s mým tátou. Jak už víte (teď už víte), Costa Coffee má letos 4 Vánoční příchutě. Perníkové Caffe Latte, Pralinkové Cappuccino,, Ostružinová a Pomerančová horká čokoláda. S taťkou jsme se rozhodli, že všechny ochutnáme. No možná jsem se spíš rozhodla já a taťkovi nezbylo nic jiného než souhlasit, ale byli jsme v tom společně.

První den jsem si dala Perníkové Latte a taťka Pomerančovou horkou čokoládu. Protože jsem toužila po jejich kelímku řekla jsem jim, že si ho vezmeme s sebou a tak se mě slečna ptala, jestli chci dát perníček na víčko nebo dovnitř. Řekla jsem, že dovnitř, protože jsem tu otázku nečekala a pak jsem se musela patlat rukou ve šlehačce abych si mohla perníček sníst. Oba nápoje byli dobré, ale pomerančová chuť nebyla moc výrazná. Perníkové latte si mě získalo už jen díky tomu roztomilému perníčku.

Další den si už taťka nechtěl dát žádnou Vánoční příchuť a tak jsem si dala Pralinkové Cappuccino. Tohle mě moc nezaujalo, opět chuť nebyla moc výrazná a tak to bylo prostě jen obyčejné cappuccino.

Dneska jsme vyrazili do Costa Coffee naposledy a já si dala Ostružinovou horkou čokoládu. Ne nadarmo se říká, že to nejlepší přichází na konec. Možná to bylo tím, že jsme si to tentokrát dali do hrnku, ale chuť byla výrazná a byla vážně vynikající. Ta šťavnatost ostružin se skvěle doplňovala s lahodnou horkou čokoládou. Takže za mě letošní favorit jasný /jak už v nápoji, tak v kavárně) a co vy? Měli jste už nějakou z Vánočních specialit?

Včerejší den byl náročný pro mé nohy a tak hned jak jsem došla domů, plácla jsem sebou na gauč a pustila si písničky z ipodu. Po chvíli jsem narazila na jednu z mých oblébených písniček, která byla ve filmu LOL (Keane - Somewhere Only We Know). Vždycky, když slyším písničku z filmu, automaticky si chci pustit i film. A tak jsem se rozhodla, že se tentokrát poprvé podívám na původní francouzskou verzi tohoto filmu. Film jsem hledala trochu déle než normálně, protože všude mají americkou verzi s Miley Cyrus. Nakonec jsem ho našla v originále s anglickýma titulkama = jackpot pro vzdělání (z obou jazyků bych ráda maturovala)!


Pro ty co neviděli film tady je malé shrnutí příběhu.
Středoškolačka Lola, které všichni říkají Lol, žije se s svou matkou a dvěma mladšími sourozenci. Po prázdninách se vrací do školy a začátek školního roku jí hned zkazí nemilá zpráva od jejího přítele. Přizná se jí, že se vyspal s jinou holkou a tak mu Lola řekne, že udělala to samé, i když to není pravda. Naštěstí má spoustu přátel včetně nejlepšího kamaráda, který je také shodou okolností nejlepším přítelem jejího expřítele. Tráví spolu hodně času a tak to mezi začne jiskřit a je vidět, že to oba cítí stejně. Se svou matkou mají velmi dynamický vztah, i když se často hádají, jsou obě stejné a obě mají své problémy v lásce. Vše se ale zkomplikuje, když její matka najde její deník a přečte si ho. Dozvídá se, co vše její dcera dělá a s čím se potýká.

Pro mě je těžké určit, která verze se mi líbí více, protože každá má své pro a proti.
Děj: Je téměř stejný až na pár drobností. Francouzská verze je mi ovšem trochu sympatičtější, protože je tam více ukázáno v jakém světě Lola žije.
Herci: Ve francouzské verzi jsou mi někteří herci sympatičtější, ale Douglas Booth se mi prostě líbí více než Jeremy Kapone (škoda těch vlasů).
Hudba: Tak to nejde srovnávat vůbec, protože písničky byly stejné. Ale písničkami se strefili do mého vkusu na 100%!
Ostatní: Na americké verzi je vidět, že je natočena později. Kvalita se s roky lepší a lepší a technický pokrok je taky nezastavitelný.

I po tom, co jsem vypsala své názory, se prostě nemůžu rozhodnout, která verze se mi líbí více. Budu si muset oba filmy pustit znovu a pak na to možná přijdu. A co vy? Viděli jste obě verze? Které dáváte přednost vy?