Ve Vídni v davu

Sedím v kavárně, kde momentálně pracuji a protože je pondělí a otevřeli jsme asi před 12 minutami, mám chvilku pohody, než začnou chodit lidé. Pokud tedy začnou. Jsou prázdniny a všichni určitě někam odjeli. Možná se tím uklidňuji, protože jsem za barem sama a zůstane tomu tak až do večera. "Mysli na ty peníze," říkám si a pokračuji v psaní článku. Konečně mám takovou tu pisálkovskou náladu, kdy mi připadá, že to co napíšu, nemusí jít hned do koše (zatím). Už je to přes dva týdny, co jsem navštívila Vídeň a stále jsem se nedostala k sepsání všech dojmů. Nic překvapivého. Možná je lepší, že jsem nepsala hned po příjezdu zpět do Ostravy, protože bych ze sebe vydala jen zoufalý a unavený výkřik. Ne, že by byla Vídeň tak ohavná, to ani zdaleka, ale ten dav lidí mě přiváděl k šílenství. O tom ale až později.

Ještě když jsem byla v Anglii, ozvala se mi stránka tipli.cz (samozřejmě mi psala lidská bytost, ne ta stránka..). Prvně jsem byla k této spolupráci trochu skeptická. Moc spoluprací nepřijímám, protože většinou nejsou pro mě nebo po mě lidé co mi ji nabízejí, chtějí, abych předstírala, že se o spolupráci nejedná. Připadá vám to taky tak hloupé nebo jsem v tom sama? Prozkoumala jsem tedy jejich úvodní video a zjistila, že to vlastně tak špatná stránka není. No a co se vlastně jedná?
Stránka tipli je jednoduše stránka, která vám při nákupu v internetových obchodech vrátí určitou část z platby na účet, který si tam založíte. Takových stránek je ve světě samozřejmě více, ale hodně z nich vám dovoluje si peníze poslat na svůj bankovní účet až od určité částky, které třeba dosáhnete až za x milion týdnů.
Jelikož stránka Tipli spolupracuje s více než 1547 obchody, výběr pro mě nebyl vůbec těžký. Co tak člověk potřebuje při cestování? Dopravu, ubytování a pevné nervy. Pevné nervy jsem tam bohužel nenašla, ale na ten zbytek posloužil hravě flixbus a booking. Na FlixBus jsem už dříve slyšela nějaké negace, ale já do teď nechápu proč. Lístky přišly, autobus přijel a my do Vídně dorazily během asi 4 hodin. Co víc člověk potřebuje? Kromě toho je na lístku i napsáno to, že autobus bude výjimečně červený, protože se jedná o jinou společnost, která pro ně jezdí.

Cestu bychom tedy měly za sebou a přišla taková příjemná hodinová procházka zakončená pro mě ještě jednou půl hodinovou. Když jste totiž blbec a nevěnujete pozornost zprávě, která vás informuje, že se klíče k ubytování vyzvedávají jinde, než kde je vaše bydliště, tak se nemůžete divit, že půjdete polovinu cesty ještě jednou. Nakonec jsme se ale do bytu dostaly a musím říct, že nám oběma spadla čelist. Jelikož jsem objednávala jeden z nejlevnějších hotelů, čekala jsem, že to nebude žádná hitparáda, ale byla jsem příjemně překvapena. Do bytu, který se nacházel asi 200 metrů od slavného Prateru, by se vešlo asi tak 20 lidí a ještě by tam měl každý dost místa. Kromě toho v něm byla i taková menší terasa a dva záchody, takže kdyby to na nás s mamkou přišlo najednou.. asi to chápete.



Hned poté, co jsme se ubytovaly (a donatáčely prostory bytu na instagram), jsme vyrazily do města. Další den jsme měly odjíždět kolem 7. hodiny večerní, tak jsme toho chtěly stihnout co nejvíce. Jako první byl na seznamu Hundertwasserhaus. Jedná se o dílo Friedensreicha Hundertwassera a budovu, která dříve fungovala jako ubytování pro sociálně slabší lidi. Dnes je hlavně turistickou atrakcí zejména pro svůj pestrý vzhled, který zaujme na první pohled. Poté jsme zamířily do centra, kde jsme prošly klasické turistické památky od Vídeňské státní opery přes nejrůznější náměstí aneb "platzy" až po Kostel sv. Petra, Katedrálu sv. Štěpána, Hofburgský Palác nebo Schmetterlinghaus neboli "motýlí dům", který je neuvěřitelně fotogenický. Po cestě jsme dokonce viděly i průvod "Gay Pride", který jsem viděla už dříve v Praze a i teď jsem z něj byla nadšená.  Bohužel, i když jsme to měly v plánu, klasický vídeňský řízek jsme si nedaly, protože v době, kdy jsme se začaly ohlížet po místě, jsme byly už dost vyhladovělé a všude, kam jsme přišly, byl řízek docela drahý.. centrum je centrum no. Procházku jsme tedy zakončili bratwurstem u stánku, který v tu chvíli chutnal jako zázrak. No a celý večer jsme zapily vínem na terase, která byla pro letní večer jako dělaná. Může být něco lepšího než víno s výhledem na ruské kolo v Prateru.







 





A jsme u druhého a posledního dne. Pokud vám můžu dát tip, dejte si pozor na to, kdy do Vídně jedete. Zdá se totiž, že v neděli má většina obchodů a spousta míst zavřeno. Jistotou, pokud si potřebujete koupit nějaké jídlo, je Billa v centru kousek od Restaurace Ferdinandt nebo ta, která je u Prateru. A druhý tip. Pokud máte rádi ochucené perlivé vody, ale na druhou stranu nejste fanoušky přeslazeného pití, vyzkoušejte Vöslauer. Doporučuji vám tady perlivou vodu? Ano. Některé blogerky propagují hodinky a kosmetiku, já dbám na váš pitný režim :)

No a Praterem se dostáváme rovnou k druhému dni. Ten jsme tedy zahájily ve vídeňském největším zábavním parku, který existuje již od roku 1766, kdy ho Josef II. prohlásil za veřejnosti přístupný (trocha historie, trocha Wikipedie). My jsme si park prvně trochu prošly, a pak vyrazily na první atrakci a tou bylo samozřejmě kolo, ale nikoliv to obří, které se opravdu jmenuje "Obří", ale to, které nemá uzavřené kabiny a točí se o něco rychleji. Tam jsem se už psychicky připravovala na atrakci, kam jsem vyrazila poté. Kdo mě zná, ví, že mám spoustu divných vlastností a fobií a jedním takovým strachem je právě strach z řetízkových kolotočů. Letos v létě jsem se ale rozhodla se opět ve spoustě věcech překonávat, tak jsem vyrazila rovnou na ten, který je 117 metrů nad zemí. A víte co? Jsem neuvěřitelně ráda, že jsem do toho šla, protože to byl super zážitek a já se tak zbavila jedné ze svých divných fobií. Rozhodně bych na kolotoč šla i večer, kdy se tím člověku nabízí pohled na rozsvícenou Vídeň.


Po Prateru jsme vyrazily ještě jednou do centra, kde jsme si zašli na oběd do Nordsee, což sice není typická vídeňská kuchyně, ale když je hlad a chuť, tak proč ne, že? A abychom za tím dnem udělaly doslova sladkou tečku, vyrazily jsme do cukrárny Aida, kde jsme si daly typický Sachr. Co jsem tak vysledovala, jedná se o síť cukráren, která se nachází hned na několika místech Vídně. Pak už jsme jen vyrazily pro věci, nasedly do autobusu a odjely zpět do Ostravy. Rozhodně bych se do Vídně ještě někdy ráda podívala, ale ideálně v den, kdy nebude přetékat turisty. Tak jsme se s mamkou dohodly, že jednou tam vyrazíme jen do Prateru, kde si koupíme kartičku s neomezenými vstupy na atrakce a vyzkoušíme všemožné šílenosti, které tam mají. Nevím jak mamka, ale já se na to tedy neskutečně těším.





Kam na nákupy v Bristolu? - That Thing

Nikdy jsem se nepovažovala za fashion blogerku. Ne, to je lež. Byly chvilky, kdy jsem si na módní blogerku hrát snažila a teď ruku na srdce.. moc mi to nešlo a ani mě to vlastně nebavilo. Moje outfitové články měly naprosto nulový význam a moje outfity ještě menší. Přeci jen jsem holka, co vlastní až moc klučičího oblečení a před trendy dává přednost pohodlí a vlastnímu vkusu (no.. vkusu, prostě nosím, co se mi líbí, o vkusu by se dalo diskutovat, že). Proto se na mém blogu takové články už neobjevují. Když už něco ve stylu "outfit dne" nafotím, slouží to spíše jako kulisa k nějakému "hlubšímu" tématu. Tentokrát jsem se ale rozhodla, že se do toho módního blogu na chvilku převléknu. Nebudu vám ale psát o tom, co a proč jsem si na sebe vzala. Koho to vlastně zajímá?

Řekla jsem si, že zkusím být opět trošičku přínosná a napíšu vám o obchodech, které v Bristolu ráda navštěvuji. Původně jsem chtěla všechny nacpat do jednoho článku, ale nakonec jsem se rozhodla o každém z obchodů napsat článek zvlášť. A proč vám vlastně budu psát o obchodech? Všimla jsem si, kolik turistů se tlačí v klasických obchodech jako je H&M, Zara nebo Topshop nehledě na to, že většina z nich ten obchod ve svém městě má. Já osobně na výletech nakupovat oblečení nechodím (většinou), ale chápu, že někdo tu potřebu má. Tahle série článku bude tedy pro všechny nákupní blázny. V každém z nich vám představím jeden z méně známých obchodů, který se třeba nachází jen v Anglii a nebo ještě lépe, jen v Bristolu.
Abyste se měli do příště na co těšit, začneme od toho dražšího. That Thing se nachází na velmi známe Bristolské ulici Stokes Croft. Pokud se tam někdy ocitnete, určitě zvažte návštěvu jedné z několika kaváren. Je jich tam spousta a všechny, které jsem zatím stihla navštívit, jsou naprosto skvělé. Zpět ale k That Thing. Jedná se o obchod, ve kterém najdete nejen kousky od nezávislých Bristolských designerů, ale také oblečení patřící pod značku, která nese stejný název jako samotný obchod. Mají i normálnější oblečení, ale co mě vždycky zaujme jsou jejich vintage nebo bláznivé kousky, které jsou jako dělané na festival. Najdete u nich nejen oblečení a doplňky, ale také nejrůznější věci do domu jako nádobí nebo třeba sešity.
Já jsem si tam vyhlédla dvě věci. Tu první - metalickou sukni, jsem tam nakonec nechala, protože jsem už jednu sukni vlastnila a měla ji na sobě přibližně 2x. Proto jsem si řekla, že se prvně naučím nosit tu co mám, a pak si možná pořídím nějakou novou. Druhou věcí, o které jsem básnila asi 3 dny, než si pro ni zašla, byla mikina, kterou můžete vidět na fotkách níže. Není na ni vlastně nic tak extra, ale já se zamilovala (silná slova Leo) do barevných detailů, které má na rukávech, límečku a spodním lemu. Je to taková moje forma ironie pro lidi, kteří mi neustále opakují, že nosím jen černou. Jako by říkala: "koukejte, kolik barev mám na sobě tentokrát!" Cena 40 liber by se mohla zdát někomu za "krátkou" mikinu docela vysoká a ona možná je, ale já raději investuji do kousku, na kterém si dal někdo záležet a vydrží mi delší dobu, než za levnou mikinu, kterou si vezmu na sebe jen 3x. Ale zase chápu, že někdo tolik peněz za jednu věc nedá. Kdybych měla výplatu v Česku, taky si to několikrát rozmyslím.





Mikina - That Thing, Sukně - H&M, Boty - Vans, Hodinky - Daniel Wellington, Brýle - Ollie Quinn


Co (ne)miluji na práci v kavárně

Už jako malá jsem si ze sešitu formátu A6 na dovolené dělala jídelní lístek a předstírala, že jsem majitelka penzionu a obsluhuju rodiče. Koho by napadlo, že někdo může snít o tom, že bude obsluhovat lidi. Já to tak měla. Vždycky jsem chtěla vlastnit penzion, ale zároveň v něm pracovat na nějaké "nižší" pozici, kvůli interakci s hosty (jo, určitě jsem v 6 letech řešila interakci s hosty.. to slovo nepoužívám pomalu ani teď). Postupem času se penzion změnil v kavárnu a mně se tak až do teď drží ten sen vlastnit místo, kam se lidé budou vracet za dobrou kávou, dorty a sobotní živou muzikou. Kávu budou upíjet z červených hrnků, číst knihy, které si půjčí z police knížek na půjčení a budou obklopeni interiérem z tmavého dřeva a cihel. Jo, mám to naplánováno do detailů a ten sen se zrodil ještě dřív, než Praha začala praskat ve švech, jak plná bister a podobných podniků je. Abych ale věděla, do čeho jdu, začala jsem minulé léto pracovat jako baristka v Ostravské kavárně AlterNativa a v baristické práci pokračovala i v Anglii.

Na té práci je spousta věcí, která mě baví stejně tak jako těch, které nesnáším. Tento článek nemá být žádné stěžování si či vychloubání se. Píšu ho se záměrem vám třeba trochu otevřít oči, co se týče věcí, které nás baristy můžou přivádět k šílenství a zároveň vám ukázat ty světlé stránky, které na téhle práci "poskoka" jsou.

Lidé
Tohle je tak nějak součástí obou kategorií - co mám, ale i co nemám na kavárně ráda. Jsou totiž lidé a lidé. Jsou lidé, kteří se k vám chovají jako k sobě rovnému. Povídají si s vámi, jako byste se znali už několik let a vy tím máte šanci je alespoň trochu poznat. Ne, že bych se někdy s někým ze zákazníků viděla i mimo prostory kavárny, ale když jsem v práci, připadá mi, jako bych si povídala se svými kamarády. Vím něco málo o nich a oni vlastně něco o mně a kdykoliv se vrací, už se mnohdy ani nemusím ptát, co si chtějí objednat a místo toho se tak ptám, jak se mají, zatím co jim připravuji jejich klasický nápoj.

Pak jsou tu ale lidé, kteří se na vás dívají jako na sluhu, který nestojí ani za úsměv a občas i jako na lapač negativní energie, na který si mohou vylít frustrace svého života. V takových situacích vám nezbývá nic jiného, než se na něj dál usmívat a čekat, jestli se ta negativní bariéra prolomí. Přeci jen, já taky nepůsobím na každého přátelsky a je možné, že to tak ten daný člověk ani nemyslí.

Latte art
Opět něco, co je tak trochu obojím - příjemnou činností, ale i osinou v zadku. Chápu, že na instagramu všechny ty labutě a draci vypadají nádherně. Můj kolega je umí a mám jich plný telefon. Ovšem to, že jste tyto skvosty viděli v Cafefinu, neznamená, že vám to stejné umělecké dílo vytvoří všude. Ze začátku moje srdíčka vypadala spíš jako zadky a já každé latte servírovala s omluvným výrazem. Teď už je to lepší a já si to kreslení neuvěřitelně užívám, ale na druhou stranu ne vždycky se to povede, jsem jen člověk. Co ale potěší je, když mi zákazník řekne, jak krásné to kafe je a jak nás obdivuje, že to umíme, i když mu nakreslím třeba ten nejhorší obrázek, co jsem ten den udělala. Takže kdykoliv dostanete kafe, které není zrovna fotogenické, napijte se a až pak začněte soudit. Ona ta chuť je přeci jen důležitější, no ne? A když to kafe zamícháte a fotíte upité, lidé aspoň budou vědět, že jste svůj nápoj alespoň ochutnali, a že si svou kávu vychutnáte raději čerstvou, než po 15 minutách focení studenou a hnusnou.
 Ignorace
Tak a teď trošku té negace. Jsou dva scénáře ignorace, které nedokážu vystát. Lidé, kteří jsou při objednávání na telefonu a při každé vaší otázce k jejich objednávce se tváří, jako že je hrozně obtěžujete tím, že jim narušujete důležitý hovor. Pochopím, kdybych si se zákazníkem chtěla povídat o blbostech, ale když se ho ptám, jestli chce kávu tady nebo s sebou, tak by se mi trochu hodilo, kdyby vnímal. Ale víte co, já to z těch hnusných (a neekologických) papírových kelímků pít nebudu, tak co bych se zlobila, že? Druhý případ ignorace je vlastně podobný. Tentokrát si zákazník svého přítele na telefonu dovede osobně, ale styl ignorace je stejný, jen dvojnásobný. Tak či tak, ráda bych viděla, jak by se na mě dotyčný díval, kdyby mi říkal objednávku a já si u toho vesele povídala s kolegyní nebo mamkou na telefonu. Takže prosím, pokud tohle někdy děláte, prostě ten hovor na ty dvě minuty ukončete a věnujte se člověku, který se vás snaží obsloužit, díky :)

Automat na splněná přání
A jsme u poslední kategorie dnešního článku. To, že mám zrovna směnu, neznamená, že se tím ze mě stává víla, která vám splní každé vaše přání. Ano, snažím se vám vyjít vstříc s každým požadavkem, ať už se mi zdá sebedivnější, ale neznamená to, že je v mých silách naprosto vše. Když máme na výběr ze 4 nemléčných mlék, opravdu vám pro to 5. které zrovna nemáme neskočím do obchodu.. ráda bych, ale nemůžu opustit kavárnu. Když nemáte rádi rozinky, bohužel vám je z toho mrkvového dortu nevyberu, i když bych to uvítala také, protože rozinky nejím. Jsou věci, které udělat můžu, ale také věci, které prostě jednoduše nejdou, i kdybych se postavila na hlavu, což mimochodem už umím.

Tak a to by bylo z takového zákulisí kavárenské práce všechno. Samozřejmě, každá kavárna a každý barista je jiný, proto některé štve něco jiného a někteří se s něčím možná ani ve své práci nesetkávají. Tak či tak, článek je psaný spíše s humorem a měl by sloužil jako takové nahlédnutí do toho, co může někoho štvát a co vy si ani nemusíte uvědomovat. Tak doufám, že tím nikoho nepobouřím. Pokud i vy pracujete v kavárně, napište mi, co vás štve a v čem se třeba shodujeme. Pro vás, co nepracujete v kavárně a jen si užíváte pohodových chvilek u kávy, napište mi, co štve vás na obsluze. Ať ze sebe neděláme ty chudinky jen my zaměstnanci.