Advertise





Berlín aneb v jednom kole na kole

Víte co si říkám? Jestli se někdy najde období, kdy by mi to pravidelné psaní opravdu vydrželo. K novým článkům nebo samotné úpravě fotek se nedokážu dokopat ani o prázdninách, což mělo být období blogového rozkvětu. Kromě cestování a těch pár směn v práci nemám na práci přeci nic jiného. Na pomalý notebook už se vymlouvat nemůžu, tak co se vymluvit na vedro? Z toho vedra mám totiž nějaký spisovatelský blok. Teda.. do spisovatele mám daleko, stejně tak do blogerky. Tak mám lidský blok. Jo, tím to bude! No nic, konec odporných lékařských pindů, jdu radši psát.

Už když jsem Berlín navštívila poprvé s taťkou, věděla jsem, že do něj někdy zavítám znovu. Vznikla tam moje pravděpodobně nějlajkovanější fotka, kterou jsem nahrála na svou, teď už velmi mrtvou, fotografickou stránku na facebooku. Měla jsem pravdu, do Berlína jsem se podívala hned o pár měsíců později s němčináři z mého gymplu. Byla jsem tam jediná, kdo neměl jako druhý jazyk němčinu, ale nějakým kouzlem osobnosti jsem se tam dostala. Dobře.. kouzlo osobnosti znamenalo, že jsem profesorku němčiny pronásledovala i na chodbách a se štěněcím výrazem se jí denně ptala, jestli už ví zda pojedu nebo ne. Jela! A tak jsem se do Berlína vydala podruhé a rovnou si tam se svou bývalou spolužačkou a nynější kamarádkou slíbila, že si tam jednou ten výlet uděláme jen ve dvou a vyhneme se tak neustálému počítání, nekonečným návštěvám muzeí a jídlům z McDonalldu. Sice to trvalo 4 roky, než se nám to splnilo, ale nakonec jsme měly zabookovaný hotel, koupené jízdenky a mapu plnou podniků, kam se půjdeme najíst.. klasicky.

Jelikož jsme z času v Berlíně chtěly vytěžit co nejvíce, koupily jsme si lístky hned na 6:30 ráno z Prahy, ale protože jet z Ostravy v půlnoci by se nikomu nechtělo, do mého rodného města jsme vyrazily už den předem. Plán byl jasný. Památky známe, tak si z toho uděláme další gastro výlet a pak si projdeme trochu města aby nám slehlo. Jen tak mimochodem, kdyby můj blog četl nějaký blázen, který by mě chtěl zaměstnat jako pisálka o cestování a jídle, vůbec bych se nebránila. Naučím se kvůli tomu klidně i Dánsky (s tím začínám už teď). No tak Leo, soustřeď se, tady nejsi na trhu práce.. prvně bys mohla taky dostudovat.


Náš gastro výlet začal na něčem, co si říká Manifesto Market. Když to popisuji lidem, říkám jim jednoduše, že je to otevřený food market s jednou zvláštností. Neberou hotovost. Ne, nespletla jsem se, berou pouze karty. To mně, jako někomu, kdo spoléhá, že může kartou zaplatit i v jednotě té nejmenší vesnice na světě, vyhovuje. Na začátku jsem si sice říkala, že to není úplně ideální pro mladé, kteří kartu třeba ještě nevlastní, ale když jsem viděla ceny jídla, došlo mi, že to úplně není místo, kam bych šla na oběd, když mi bylo 15 a měla jsem tak 100 korun i s cestou. Předem chci říct, že všechny peníze, které jsem tam investovala se vyplatily a rozhodně jsem ani jedné koruny nelitovala, ale pochopím, že někomu se to můžou ceny zdát přehnané. Není to prostě kebab někde u stánku.



Jelikož se market nachází kousek od Palladia na zastávce Náměstí Republiky, bylo jasné, že zastávku na kávu si uděláme v Ema Espresso Bar. Já tam byla už jednou před milion lety, ale nebyla jsem tak nadšená. Tehdy jsem kávě ještě neholdovala a tak jsem si dala borůvkovou limonádu s badyánem, která chutnala jako rozpuštěné Hašlerky ve vodě. Nic proti gustu, věřím, že někdo si pochutná, ale mě ta chuť připomněla mého třídního ze základky, který se těmito bombóny snažil maskovat smrad kouře z cigaret, ale jediné čeho dosáhl, bylo to, že smrděl jako Hašlerky na 2 km. Jednou mi ten rozcucaný bombón omylem plivl do pouzdra na tužky.. ale o tom raději někdy jindy. Emě jsem dala tedy ještě jednu šanci, přeci jen na ní čtu chválu všude okolo. A nelitovala jsem. Pověst si u mě tedy vylepšili, dodali mi energii a s Terezkou jsme mohly vyrazit na oběd. Pro ten jsme vybraly mou nejoblíbenější strategii. Všechno půl neboli proč si objednávat to stejné, když můžeme vzít několik různých pokrmů, sníst je společně a vyzkoušet tak co nejvíce možností. V našem případě to byl falafel box, který byl výborný, ale na můj vkus trošičku prázdný (jsem zvyklá na nálož hummusu z Anglie), trhané vepřové v bulce s kozím sýrem a krevetové knedlíčky. Všechno výborné, všechno rychle snědené a všechno si také žádalo dezert jak jinak než v podobě zmrzliny z Angelato. Zkusila jsem už několik z těch "mainstream" zmrzlináren, ale chuťově v mém srdci stále boduje Angelato.


No a vzhledem k tomu, že bylo ten den vedro a my obě pociťovaly, že se o nás pokouší nějaká nemoc, vzaly jsme to ještě jednou přes Emu a daly si jejich zázvorovou limonádu. Trochu si prošly město a vyrazily zpět k mému taťkovi domů, koukly na nějaký kýčovitý romantický Vánoční film na Netflixu a zalehly. Taky občas koukáte na takové ty nechutně nepravděpodobné romantické filmy ve stylu Rosamunde Pilcher? Já osobně občas potřebuji trochu té naivity. I když nejsem úplně emocionální člověk, tak se v tomhle docela vyžívám a občas, ale jen když jsem sama, si u nich o pobrečím. To se možná na povrch dere mé realistické já, které mi naznačuje, že takové romantické pohádky se prostě ve skutečnosti nestanou.

Když tak začínám tento odstavec, uvědomuji si, že mám napsaných milion padesát slov a to jsem do Berlína ani nedojela. Přemýšlím, jestli to někoho bude vůbec bavit.. pokud sem tedy dojde, že ano. Takže pokud jste dočetli až sem, přísahám, že už jsme na cestě do Berlína. A víte co? Přeskočím i cestu vlakem, protože ta si žádá soukromý článek. Tak a jsme v Berlíně! Cítíte tu atmosféru?



Protože v posledních pár měsících možná letech začalo být ježdění po městě na kolech dost populární, upnula jsem se na myšlenku, že Berlín budeme poznávat právě ze sedla (říká se tomu sedlo nebo jsem během jedné věty sesedla z kola a nasedla na koně?) kola. Když říkám upnula, myslím tím opravdu neuvěřitelně otravnou posedlost tím, že městskou dopravou cestovat nebudu. Což jsem několikrát Terezce řekla.. nepříjemným tónem.. s výhružkou v očích.. a nožem v ruce.. ne dobře, takhle hrozné to nebylo, ale představa toho, že kola nevyjdou, se mi prostě nelíbila. Už jsem zmínila, že do té doby jsem na kole seděla tak 3x ve svém životě s tím, že ten poslední pokud proběhl přibližně před 5 lety? A že se to kolo silnice ani nedotklo, protože jsem vždy jela někde v přírodě nebo na hřišti? No.. tak to bylo. Ale pud sebezáchovy jsem v tu chvíli nechala v Česku. Už před odjezdem jsem našla aplikaci NextBike, která mě bohužel hned při prvním pokusu o pronajmutí kola zklamala. Rozhodla jsem se tedy vyzkoušet DonkeyRepublic, jejichž kola jsem zahlédla už na nádraží. Ti si naopak vedli skvěle. Když si pronajmete kolo na více dní, tak se s každým dnem cena za den sníží o jedno euro, což je super, protože vás to ve výsledku nevyjde na tolik peněz. Kola bychom měly, pár koleček v parku pro Leu taky a mohly jsme vyrazit. Nebudu předstírat, že jsem nasedla na kolo a stal se ze mě potencionální závodní Tour de France. Narazila jsem do stromu, křičela při každé jízdě přes přechod, několikrát musela kolo vést, ale nakonec jsem přišla na to co a jak a jízdu na kole si zamilovala. Tak moc, že uvažuji o nákupu kola v Bristolu, kde mě ale s velkou pravděpodobností něco zabije.. a ještě k tomu zleva.


První den jsme zvolily v takovém pohodovém duchu. Žádný spěch k památkám, prostě klidná jízda na Alexandr Platz, tradiční německé jídlo, Primark, Topshop, a pak kavárna. O jídelních místech Berlína plánuji na příští týden (nebo rok) článek zvlášť, tak se o tom dnes nechci moc rozepisovat. A proč, když jedeme do vysněného města naše kroky vedou do obchodů s oblečením? Protože když jsem balila, předpověď sice ukazovala slunečno a vedro, ale když jsme do Berlína dojely, bylo rozhodně všechno, jen ne teplo. Já také týden před tím zjistila, že v Praze už není Topshop a potřebovala si koupit jeany, protože ty mé (už asi 75254.) se opět prodřely. Nebudu vás zatěžovat zbytečnými detaily o tanečcích, které jsem prováděla v kabince a přejdu rovnou k večeru. Nebo k dalšímu dni. Ten den jsme totiž už jen zajely do kavárny, o které opět až v dalším článku, a pak si daly večeři na pokoji v podobě nejlepšího hummusu, jaký jsem v obchodě koupila a guacamolle. To už jsme obě měly teplotu a nemoc se o nás už jen nepokoušela, ale dělala nám na pokoji společnost. Mimochodem, v místě našeho ubytování, což byl Hotel Pension Eberty, nebyla koupelna na pokoji, ale bylo jich 11 na patře, což bylo skvělé, protože když byla obsazená jedna, šli jste prostě do další. To bych ale nebyla já, aby se mi něco ve sprše nepřihodilo. Jakmile jsem do sprchového koutku vlezla pustila vodu, hadice vypadla z "hlavně" té sprchy a.. znáte takové to jak v animovaných filmech někdo pustí na zahradě hadici a ona začne tančit? Tak to se dělo. Ještě, že tam bylo dalších 10 koupelen (a to se vyplatí).




Další den jsme začaly snídaní kousek od našeho hotelu. Žádná instagramová kavárna, ale nejlepší míchaná vajíčka, co jsem měla za posledních pár let. Takže děti, nesuďte jen podle toho, že kavárna není v polorozpadlé továrně a neservírují v nich nápoje do starých zavařovaček. Chvilku jsme poseděly a rozhodly se, že i druhý den strávíme v sedle (ne, nepřestane mě bavit dělat z kola koně). Tentokrát jsme se rozhodly vyjet i do takových těch klasických "turistyckých" částí a udělat tu nejkrásnější výletnickou věc a to nakoupit pohledy. Na hodně dlouhou dobu jsem je přestala posílat, ale momentálně je to moje nejoblíbenější tradice. Ten den jsme tedy zavítaly k Braniborské bráně na ostrov museí, k Domu, a kam jsme nezavítaly, to jsme viděly, když jsme projížděly okolo. Jelikož stále píšu článek já, je jasné, že následovala další kavárna, o které budu psát jak jinak, než v příštím článku. Naproti ní byla výhodně umístěná lékárna, takže místo nákupů šatiček, botiček a jiných věcí, které holky v Berlíně nakupuji, my šly pro léky na bolest v krku a sprej do nosu. No a jelikož my jsme my, tak další výlet, který následoval, byl na Berlínský foodmarket. Bohužel, dorazily jsme tam v době, kdy se všechno tak akorát sklízelo. Vlastně ani ne bohužel. Takhle jsme měly alespoň možnost si market prohlédnout skoro prázdný a zjistit, co se na něm vlastně nachází. Večeři jsme si tam ale nedali, tu jsme si vychutnaly až kousek do našeho ubytování.



Ten večer jsem chtěla ještě na projížďku nočním městem, ale ani jedna jsme nebyly ve stavu, který by takové dobrodružné aktivity dovolovat. Alespoň víme, co budeme dělat příště. Další a také i nás poslední den v Berlíně jsme trávily na již zmiňovaném marketu. Vzhledem k naší rozjíždějící se nemoci jsme to nechtěli nijak přehánět + pršelo, takže kola stejně padla. Na druhou stranu jsme měly alespoň možnost prozkoumat i Berlínské metro a tramvaj. Dál bylo na pořadu KaDeWe a sekáč, který jsem pár dní před tím našla na Pinterestu. K našemu zklamání jsme nic v sekáči nenašly. Asi nám nebylo souzeno a nebyly jsme ani v nejlepší náladě na takové to klasické sekáčové hrabání. Další zastávkou už byla jen kavárna opět v úplně jiné části města, a pak už jen cesta pro večeři (hádejte dvakrát, co jsem si v obchodě koupila).







Poslední den jsme zvolily jen lehčí snídani, a poté rovnou výlet na nádraží, které tedy v Berlíně připomíná spíš obchodní centrum, kterým jen tak mimochodem prochází koleje. Tam jsme se musely klasicky vyfotit před nápisem Berlin (teda, ono před ním bylo ještě nějaké německé slovo, ale všechny zajímala jen ta část Berlin), a pak už jsme vyrazily směr Praha, a poté hned Ostrava, kde mě nemoc doprovázela ještě dalších několik dní. Tímto bych chtěla ještě poděkovat Terezce za ochotu při focení, trpělivost při mé jízdě na kole, pochopení pro mé stavy otrávenosti a také za její skvělé navigační schopnosti, které nás vždy dovedly tam, kam jsme potřebovaly.






2 Comments

  1. supr článek! já se do Berlína chystám už strašně dlouho :)
    Sarushef blog

    ReplyDelete
  2. Krásné fotky a článek. V Berlíně jsem ještě nebyla ale jednou bych se tam ráda podívala.


    All About Candys Life

    ReplyDelete

Thank you for your comment :)

My Instagram