Už jako malá jsem si ze sešitu formátu A6 na dovolené dělala jídelní lístek a předstírala, že jsem majitelka penzionu a obsluhuju rodiče. Koho by napadlo, že někdo může snít o tom, že bude obsluhovat lidi. Já to tak měla. Vždycky jsem chtěla vlastnit penzion, ale zároveň v něm pracovat na nějaké "nižší" pozici, kvůli interakci s hosty (jo, určitě jsem v 6 letech řešila interakci s hosty.. to slovo nepoužívám pomalu ani teď). Postupem času se penzion změnil v kavárnu a mně se tak až do teď drží ten sen vlastnit místo, kam se lidé budou vracet za dobrou kávou, dorty a sobotní živou muzikou. Kávu budou upíjet z červených hrnků, číst knihy, které si půjčí z police knížek na půjčení a budou obklopeni interiérem z tmavého dřeva a cihel. Jo, mám to naplánováno do detailů a ten sen se zrodil ještě dřív, než Praha začala praskat ve švech, jak plná bister a podobných podniků je. Abych ale věděla, do čeho jdu, začala jsem minulé léto pracovat jako baristka v Ostravské kavárně AlterNativa a v baristické práci pokračovala i v Anglii.

Na té práci je spousta věcí, která mě baví stejně tak jako těch, které nesnáším. Tento článek nemá být žádné stěžování si či vychloubání se. Píšu ho se záměrem vám třeba trochu otevřít oči, co se týče věcí, které nás baristy můžou přivádět k šílenství a zároveň vám ukázat ty světlé stránky, které na téhle práci "poskoka" jsou.

Lidé
Tohle je tak nějak součástí obou kategorií - co mám, ale i co nemám na kavárně ráda. Jsou totiž lidé a lidé. Jsou lidé, kteří se k vám chovají jako k sobě rovnému. Povídají si s vámi, jako byste se znali už několik let a vy tím máte šanci je alespoň trochu poznat. Ne, že bych se někdy s někým ze zákazníků viděla i mimo prostory kavárny, ale když jsem v práci, připadá mi, jako bych si povídala se svými kamarády. Vím něco málo o nich a oni vlastně něco o mně a kdykoliv se vrací, už se mnohdy ani nemusím ptát, co si chtějí objednat a místo toho se tak ptám, jak se mají, zatím co jim připravuji jejich klasický nápoj.

Pak jsou tu ale lidé, kteří se na vás dívají jako na sluhu, který nestojí ani za úsměv a občas i jako na lapač negativní energie, na který si mohou vylít frustrace svého života. V takových situacích vám nezbývá nic jiného, než se na něj dál usmívat a čekat, jestli se ta negativní bariéra prolomí. Přeci jen, já taky nepůsobím na každého přátelsky a je možné, že to tak ten daný člověk ani nemyslí.

Latte art
Opět něco, co je tak trochu obojím - příjemnou činností, ale i osinou v zadku. Chápu, že na instagramu všechny ty labutě a draci vypadají nádherně. Můj kolega je umí a mám jich plný telefon. Ovšem to, že jste tyto skvosty viděli v Cafefinu, neznamená, že vám to stejné umělecké dílo vytvoří všude. Ze začátku moje srdíčka vypadala spíš jako zadky a já každé latte servírovala s omluvným výrazem. Teď už je to lepší a já si to kreslení neuvěřitelně užívám, ale na druhou stranu ne vždycky se to povede, jsem jen člověk. Co ale potěší je, když mi zákazník řekne, jak krásné to kafe je a jak nás obdivuje, že to umíme, i když mu nakreslím třeba ten nejhorší obrázek, co jsem ten den udělala. Takže kdykoliv dostanete kafe, které není zrovna fotogenické, napijte se a až pak začněte soudit. Ona ta chuť je přeci jen důležitější, no ne? A když to kafe zamícháte a fotíte upité, lidé aspoň budou vědět, že jste svůj nápoj alespoň ochutnali, a že si svou kávu vychutnáte raději čerstvou, než po 15 minutách focení studenou a hnusnou.
 Ignorace
Tak a teď trošku té negace. Jsou dva scénáře ignorace, které nedokážu vystát. Lidé, kteří jsou při objednávání na telefonu a při každé vaší otázce k jejich objednávce se tváří, jako že je hrozně obtěžujete tím, že jim narušujete důležitý hovor. Pochopím, kdybych si se zákazníkem chtěla povídat o blbostech, ale když se ho ptám, jestli chce kávu tady nebo s sebou, tak by se mi trochu hodilo, kdyby vnímal. Ale víte co, já to z těch hnusných (a neekologických) papírových kelímků pít nebudu, tak co bych se zlobila, že? Druhý případ ignorace je vlastně podobný. Tentokrát si zákazník svého přítele na telefonu dovede osobně, ale styl ignorace je stejný, jen dvojnásobný. Tak či tak, ráda bych viděla, jak by se na mě dotyčný díval, kdyby mi říkal objednávku a já si u toho vesele povídala s kolegyní nebo mamkou na telefonu. Takže prosím, pokud tohle někdy děláte, prostě ten hovor na ty dvě minuty ukončete a věnujte se člověku, který se vás snaží obsloužit, díky :)

Automat na splněná přání
A jsme u poslední kategorie dnešního článku. To, že mám zrovna směnu, neznamená, že se tím ze mě stává víla, která vám splní každé vaše přání. Ano, snažím se vám vyjít vstříc s každým požadavkem, ať už se mi zdá sebedivnější, ale neznamená to, že je v mých silách naprosto vše. Když máme na výběr ze 4 nemléčných mlék, opravdu vám pro to 5. které zrovna nemáme neskočím do obchodu.. ráda bych, ale nemůžu opustit kavárnu. Když nemáte rádi rozinky, bohužel vám je z toho mrkvového dortu nevyberu, i když bych to uvítala také, protože rozinky nejím. Jsou věci, které udělat můžu, ale také věci, které prostě jednoduše nejdou, i kdybych se postavila na hlavu, což mimochodem už umím.

Tak a to by bylo z takového zákulisí kavárenské práce všechno. Samozřejmě, každá kavárna a každý barista je jiný, proto některé štve něco jiného a někteří se s něčím možná ani ve své práci nesetkávají. Tak či tak, článek je psaný spíše s humorem a měl by sloužil jako takové nahlédnutí do toho, co může někoho štvát a co vy si ani nemusíte uvědomovat. Tak doufám, že tím nikoho nepobouřím. Pokud i vy pracujete v kavárně, napište mi, co vás štve a v čem se třeba shodujeme. Pro vás, co nepracujete v kavárně a jen si užíváte pohodových chvilek u kávy, napište mi, co štve vás na obsluze. Ať ze sebe neděláme ty chudinky jen my zaměstnanci.

A je to tady. Už je to skoro měsíc od mého bláznivého příletu na Vánoce do Česka a konečně tak nastal ten pravý čas na to, vám o celém tom šíleném dobrodružství napsat. Jak už to v mém životě bývá, většinu takových zážitků prožívám s cestovním parťákem, kterého už moc dobře znáte - s Ter. Tentokrát tomu nebylo jinak a já jsem ráda, že to byla právě ona, protože si nedokážu představit, kdo jiný by se mnou tu onu situaci takto zvládnul.
Vše to začalo tím, že jsem si asi týden před odletem řekla, že lístky na 6 ráno, které by nás dostaly na letiště pouhou půl hodinu před odletem, raději dokoupím ty na 5:20, abychom se cítily klidnější. A to je ta chvíle, kdy bych moc ráda poděkovala svému stresujícímu se já, které nám pravděpodobně zachránilo zadky. Přesouváme se tedy do dne odjezdu. Jelikož jsme na autobus do centra musely vyrazit kolem půlnoci, rozhodly jsem se ani nejít spát. Na co taky, že? Po dni stráveném pochodováním po Bristolu vydržet vzhůru nebyl nijak lehký úkol, ale o jednu vydatnou večeři, lahev vína a instagramové vysílání později, jsme už byly na cestě na autobus. To byl ještě ten příjemný začátek plný spíše únavy než stresu. Ten měl přijít až později.
V centru jsme chvilku mrzly, než nám přijel autobus a my vesele nastoupily s vědomím toho, že do Londýna dojedeme bez zbytečných přestupů. Mě tahle představa uklidnila natolik, že jsem 4 hodinovou cestu prospala jako miminko. Přirovnání "jako miminko" tady sedí více než perfektně, protože jsem se tak jako to nemluvňata dělají, budila každou chvilku, jen tedy ne s pláčem (zatím?). Do Londýna jsme dorazily v krásných 5:00 a vesele vyrazily hledat nástupiště, ze kterého nám měl jet za 20 minut autobus. A nastal problém. Autobus 5:00 nástupiště 11, autobus 5:30 nástupiště 11, ale autobus 5:20 nikde. Tak jsem vyrazila za řidičem autobusu 5:20 na Luton&Airport, jestli neví, odkud jede autobus 5:20 na Stansted (tedy ten náš). Bohužel, nevěděl, ale poslal mě na přepážku společnosti, se kterou jsme měly v plánu odjet. Krásný to plán.
Na přepážce mi nepříjemná paní řekla, že autobus 5:30 jede z nástupiště 11. Já ji na to příjemně odpověděla, že to je hezké, číst umím, ale já potřebuji autobus 5:20. Tak mi opět stejně nepříjemně řekla, že ho prostě změnili a jede 5:30. Tak jsem poděkovala a šla zpět za Terkou, která nám hlídala tašky. Vše jsem jí to popsala, u toho máchala rukama, jak je mým dobrým zvykem a, pak jen čekala, kdy ten vysněný autobus dorazí. Autobus dorazil, jen né ten vysněný. Přišel pán v reflexní vestě a začal na celé autobusové nádraží hulákat, jestli je tam někdo, kdo měl jet 4:30. Ano, 4:30, když bylo 5:30. Pár lidi se přihlásilo a tím si získalo vstup do autobusu. Pak následovali ti, ktěří  měli odjíždět v 5:00. Autobus se zaplnil a my se dostaly do čela fronty. Bohužel, na nás místo nezbylo a prý jsme měly počkat na další autobus. Po chvilce se pán vrátil a ptal se, jestli je někdo, komu to letí v 7 ráno. V 7 ne, ale obejvil se tam někdo, komu to letělo v 6 ráno. Všichni jsme mu tedy v duchu popřáli hodně štěstí při hodinu a půl dlouhé cestě, kterou měl zvládnout během 30 minut.
My s Terkou už jsme začínaly být.. nervózní? Je spousta slov, které mě napadají, všechy začínají na n, ale pár z nich je sprostých, tak si je dnes ušetřím. Bylo 6 ráno a dorazil další autobus. I když v řadě na autobus jsme byly první, první jsme do autobusu rozhodně nešly. Bylo nám totiž řečeno, že nám OFICIÁLNÍ webová stránka autobusové společnosti prodala špatné lístky, protože žádný autobus 5:20 nejede. To už jsem byla spíše ta sprostá slova na n, než nervózní a snažila se se na místě nerozbrečet. Nejen, protože by to ničemu nepomohlo, ale vzhledem k tomu, že už jsem byla nějakých milion hodin vzhůru, asi bych vyčerpáním omdlela.

Nakonec jsme se nějakým zázrakem do autobusu dostaly a tam nastal plán "vše co musí na kontrole ven z tašek dáme do jiné tašky, a pak to tam jen vysypeme" spolu s plánem "vše co je těžké a brzdilo by tě při běhu nech pod sedačkou". A tak se pod sedačkou objevily dvě láhve vody a asi 5 jablek. Na co jsem měla tolik jablek? Neptejte se mě. Jsem student a na jablkách prakticky přežívám. Oba tyto plány ještě doprovázelo mé pravidelné kontrolování zpoždění letu, ceny jiných letů a vzdálenost od letiště pomocí google map.

Na letiště jsme dorazily asi 10 minut před zavíráním gatu a nastal běh. Nazvala bych to zlatou tretrou letištní. Takhle rychle jsem asi nikdy neběžela. A ani nepoběžím. Děkuji pěkně. Ke kontrole jsme se dostaly docela rychle a já zažila svou nejméně problémovou kontrolu. To se bohužel nedalo říct o Terce. Když jsem vítězoslavně dobalila věci za zvuku potlesku přítomných cestujících (dobře, to si asi domýšlím), otočila jsem se na Terku, kterou jsem očekávala vedle sebe ve stejné fázi. Bohužel, byla ve fázi "stojím ve frontě na další speciální kontrolu". Její výraz by se dal nazvat.. ne, tolik paniky v očích ani název nemá. Rychle jsem jí zabalila věci, málem zapomněla na notebook a nervózně vyčkávala, až ji paní sekuriťačka vytahne ruku z kalhot (jak perverzně tohle zní) a pošle ji v pořádku dál. Stalo se a my pokračovaly v závodu o čas. Gate bychom měly, cesta pokračovala.

Po cestě ke gatu číslo 43 Terka někomu přejela kufrem nohu, ale na velké omluvy prostě nebyl čas. MY CHCEME NA VÁNOCE DOMŮ!!! Terka tedy třikrát zakřičela sorry na mračícího se pana a my běžely dál. Říkáte si, jak velké to letiště sakra je? No.. dost. Prodraly jsme se davy lidí, které jsem nazvala idioty, kteří stojí v cestě a dostaly se k našemu vysněnému gatu. Ale jejda. Ti idioti byli fronta k tomu gatu. Tímto se jim tedy ofiiciálně omlouvám. Zpocené, žíznivé, ale neuvěřitelně šťastné jsme si tedy postály čtvrt hodinku ve frontě, a pak se dostaly do letadla. Já jsem byla tak vyčerpaná, že jsem zvládla usnout jakmile se letadlo začalo rozjíždět a probudila se až ve vzduchu.

A tak se stalo, že jsme v klidu doletěly do Milána a byly tak vděčné, že už nás ten den nemohlo nic rozhodit. Vůbec nic. Ani cena Coca Coly na letišti. Ani fronta v Bille v Praze na hlavním nádraží. Všechno bylo sluníčkové a my po celém dni na cestách dorazily do teplých domovů. Já si dala s mamkou víno a pak odpadla jako mrtvá. Po nějakou dobu mi vydržel přístup "když jsem přežila tohle, přežiju všechno!"

O Vánocích se dnes rozepisovat nebudu. Řekla bych, že jsem se rozepsala už tak docela hodně. Co mohu říct je, že jsem si Vánoce užila v kruhu těch nejbližších - jídla a vína. Ne, samozřejmě vtipkuji. Víno je nad jídlem. No dobře. Byla jsem s rodinou a přáteli, ale vína jsem opět vypila nezdravě mnoho. Ale tak už to u mě bývá. Jestli někdy napíšu knihu, bude se asi jmenovat "Ve víně je pravda" nebo "Víno a já". Pro dnešek už se ale loučím a uvidíme se zase u příštího článku :)

PS: Ano, článek jsem měla napsaný asi 2 týdny a celou tu dobu mi trvalo upravit těch pár fotek, protože jsem se zase ocitla ve fázi, kdy jsem nespokojená se vším, co vytvořím. Plány na články jsou, jen moje ruce nespolupracují, tak snad mi to (tak jako už několikrát) odpustíte :)

Netuším, kdy se dostanu k publikování tohoto článku, ale v době kdy ho píšu je 30. 12. a já jsem na cestě z Prahy do Ostravy. Jsem zvědavá, co nového pro mě rok končící mým oblíbeným číslem chystá a co budu psát do tradičního ohlédnutí za ním. Opět je na čase udělat tečku za vším a začít něco nového. Rok 2017 byl tak nacpaný zážitky, že mi připadá, že trval minimálně 5 let a já se během něj stihla aspoň 10x změnit. Čím víc se za ním ohlížím, tím víc vděčná za něj jsem a přemýšlím, jestli vůbec chci, aby bylo po něm. Ten strach z toho, kdy něco končí a něco začíná je pro mě naprosto typický a já se vždycky z nějakého důvodu naprosto vystresuji, že co mě čeká, bude z nějakého důvodu špatné. Dámy a pánové, připravte se na nekonečný článek plný úvah, rekapitulací, fotek a hlavně emocí.

Loni jsem pár dní po začátku roku odletěla zpět do Anglie, kde mi zbývaly ještě 3 pracovní měsíce v Cambridge. Tenkrát mi to připadalo jako nekonečně dlouhá doba a byla jsem nešťastná, že to bude utíkat hrozně pomalu. Nechápejte mě špatně. Cambridge pro mě byla skvělá zkušenost v mnoha ohledech (článek) a našla jsem si tam skvělé přátele, se kterými jsem byla schopna prosedět večery u vína, sýra a filmů. Akorát po těch krásných dvou týdnech doma se mi tam jednoduše nechtělo. A i tak jsem se rozhodla, že si takovým loučením projdu ještě několikrát. Přilásila jsem se totiž na univerzitu v anglickém Bristolu, kam jsem byla přijata. "To dokážeš a jednou budeš vděčná za to, jaké zkušenosti a možnosti ti to dalo," řekla jsem si, abych trochu potlačila ten strach, který se se mnou táhnul až do září.
I přes všechen ten strach z toho, jak pomalu to bude utíkat, 3 měsíce jako by trvaly pouhé 3 týdny. Většinu času jsem trávila prací, vařením, cvičením a cestami do nedalekého centra města. Během března mě stihla navštívit moje cestovní parťačka Terka a spolu jsme se kromě procházení Cambridge vydaly i do Londýna a Oxfordu. Není nad cestování s někým, s kým si ve velké většině věcí rozumíte a shodnete se i na tom, kdy je čas se jít někam najíst, a kdy je čas trávit 2 hodiny focením kávy ze všech možných úhlů. Po Terčiném odjezdu mi zbývalo už jen pár týdnů do odjezdu, a tak jako ty předchozí, utekly i ty poslední dva neuvěřitelnou rychlostí a já se najednou vracela z poslední procházky a loučila se všemi u rozlučkového dortu, který pro mě zaměstnavatelé nachystali.








Po mém návratu pro mě nastalo krátké období temna. Období, kdy mi vytrhli další osmičku a já své léčení trávila hledáním brigády, protože jsem prostě nemohla mít chvíli volna (taky protože jsem byla chudá a neměla bych ani na vodu na festivalu.. která je zadarmo). A jelikož se to nedařilo, nazývám to obdobím temna. Každé ráno jsem vstala, a protože mí přátelé měli buď školu, nebo zkoušky na vysoké škole, můj den měl nulovou náplň. Když se na to dívám, zpětně vidím, jaká hloupost to byla. Místo užívání si volna, věnování se cvičení, focení a jiným srandám, jsem se litovala a pochybovala jak o sobě, tak o své budoucnosti. Najednou jsem nevěděla, kam patřím, a kterým směrem se má můj život ubírat. Poté, co jsem se o sebe v Anglii starala sama, mi najednou přišlo, že jsem opět to dítě, které si bez pomoci neutře ani.. špinavou bradu. A že mě tak vidí i mé okolí.

V té době se také konal další ročník nočního běhu, kde jsem opět měla tu čest běžet v kategorii #blogRUN. Největší úspěch toho běhu pro mě ale nebylo, že jsem zaběhla s hezkým časem nebo, že jsem nepromrzla až na kost. Bylo to to, že jsem mohla být svědkem prvního Terčiného závodu a to jen pár týdnů po tom, co začala běhat. Říkejte mi pyšná kamarádka.
Jak už to s každou špatnou etapou bývá, i ta dubnová skončila, a já si úspěšně našla práci. Začala jsem pracovat v kuchyni Ostravské kavárny AlterNativa, kde jsem se nějakým zázrakem dostala i za bar a mohla si pak říkat baristka. V té době mi také někdo zamotal hlavu. Říká se to tak? Vidíte, jak špatně na tom se vztahy a randěním jsem, když ani nevím, jak se čemu říká. Každopádně to nevyšlo, protože jsem tomu dotyčnému nebyla dobrá. Páni. Je to zvláštní vám najednou psát trochu více otevřeně o svém "milostném" životě. Sečteno podtrženo, po pár slzách a pochybách, že nikomu nejsem dost dobrá, jsem se přes onoho dotyčného přenesla a opět se začala usmívat. (A trochu se mu i vysmívat?)

Abych ale nepředbíhala, ještě před takovou tou finální tečkou, kdy si oficiálně řeknete: "kašlu na něj," jsem vyrazila 2x do Prahy. Jednou, abych si udělala 30 km procházku do Prčic společně s taťkou a jeho kolegy, tak jak to děláme každý rok už nějakých 5 let a podruhé jako narozeninový dárek pro mou skvělou kamarádku Terezku, se kterou se sice vídáme jen málo, ale vždycky pro mě bude mít v srdci velké místo. Co velké. Obří! Byl to za mě moc povedený výlet a i přes to, že jsem se v Praze narodila a prožila tam většinu svého života, mnoho věcí se pro mě ten rok dělo poprvé. Poprvé jsem seděla bosa na Petříně v trávě a popíjela cider, poprvé jsem seděla bosa u řeky a užívala si letního sluníčka (na jaře), ze kterého mi hloupé opálení vydrželo dalších pár měsíců, poprvé piknikovala ve Františkánské zahradě a poprvé se opila u Vltavy s trdelníkem v ruce.


A protože rozzařování bylo asi málo, řekla jsem si, že si nechám nabarvit vlasy na růžovo. Do kadeřnictví jsem přišla s představou pastelově růžových či fialových vlasů a odcházela se zářivě růžovou hlavou. Prvně přišel šok, poté panika a nakonec taková láska, že jsem si to o pár týdnů později šinula do kadeřnictví znovu, abych obnovila tu intenzitu, která se stihla úplně vymýt. A už ale znovu předbíhám, článek je dlouhý, ale jsme teprve v červnu.
Před začátkem letních prázdnin jsem vyrazila s Ter na Festival v ulicích, kde jsem udělala onu zmiňovanou finální tečku. A že to bylo jen dobře, se ukázalo hned pár týdnů po tom. Tehdy jsem ale ještě nic netušila a vesele vyrazila do Bratislavy s mamkou, které jsem tento výlet slíbila k narozeninám. Tam jsme prošly krásné památky hlavního města Slovenska a já měla možnost ochutnat své první halušky s brynzou. A že byly sakra dobré! Slovensko, ty víš jak na mě.





Pak následoval výlet do krásného Rohatce, na který jsme vyrazily s Ter s jasným plánem. Po celou dobu pobytu jsme si zakázaly používat telefony, takže kromě smsky domů ustrašeným maminkám, jsme byly celou dobu offline. A jak dobrý nápad to byl, si můžete přečíst v tomto článku. Určitě bych si takový výlet bez telefonu v ruce ráda udělala v roce 2018. Člověk si odpočine od té věčné potřeby něco sdílet a vnímá to, co je opravdu kolem něj. Tak co Terez? Jdeme do toho?

Ještě před festivalovou sezónou jsem měla tu čest obsluhovat dva sympatické lidi, kteří mě přivedli na stránku Avocado People, která pomocí svých kolekcí pomáhá různým projektům. Tehdy jsem neváhala ani minutu a objednala si tričko z kolekce "cancel cancer" (článek) a před pár dny se rozhodla pořídit si i jedno z té s názvem láska.

Tak, je čas na vychlazený drink a sluneční brýle, protože se právě dostáváme do toho pravého léta, které pro mě bylo velmi zlomové. Vše to začalo na festivalu Colours of Ostrava (článek), kde jsem potkala někoho, kdo pak vystupoval na mém blogu jako "fluffy kamarád". Přezdívku mu tedy necháme, to jen abyste se nedivili, o kom to vlastně mluvím. To léto bylo úžasné a troufám si i říct, že nejlepší v mém životě. Spousta cestování, spousta zážitků, další festival a moje myšlenky, které se točily jen kolem fluffy kamaráda. Měla jsem tu čest prožít pár dní ve Varšavě, která byla díky počasí únavná, ale nádherná. Podívala jsem se do chladného Osla, kde jsem si spolu s Terkou užívala chladných dní v jeanách (Terka ve své lyžařské soupravě). Aby toho cestování nebylo málo, zajela jsem si i na výlet za fluffy kamarádem, a to konkrétně do Katowic. Léto jsem zakončila svými dvacátými narozeninami a novým tetováním, které mi tentokrát vymyslela už po 86. zmiňovaná Terka. Konec léta, který jsem si tak moc nepřála, přišel rychlostí blesku a já ho celé stihla shrnout v pro mě emotivním článku.
 


To léto jsem prohlásila tím nejlepším a plna očekávání odpracovala svých pár posledních směn v kavárně a strávila těch několik dnů s těmi nejbližšími a nejvíc právě s fluffy kamarádem. Můj odjezd do Anglie zkomplikoval vše, co mohl, a mně se chtělo pryč z Česka ještě míň, než dřív. Když si na začátku léta řeknete: "za dva měsíce odjíždím, co se může do té doby stát," věřte, že se toho může stát ještě hodně. A neměla jsem zamotanou hlavu jen já. Nebo.. alespoň si to ráda myslím. Vkládali jsme do toho nějaké naděje, ale asi naivně.








Začátek pobytu v Bristolu byl krušný. S hlavou stále zamotanou jsem se snažila sžít s novým místem, lidmi na koleji, školou, prací a u toho se snažila o to se nezhroutit. Abych si nepřipadala jako ten divnočlověk, co se neúčastní párty, vylezla jsem po pár týdnech ze svého pokoje a poznala své spolubydlící. Ukázalo se, že nejsou tak špatní. Některé toleruji, s některými si rozumím a s některými se jen zdravím. Párkrát jsem se i zúčastnila jejich alkoakcí, odnesla to pěknou kocovinou a špatným svědomím a zjistila, že to není pro mě. Abych někomu ale nekřivdila, mělo to i světlé stránky. Poprvé jsem hrála beer pong, spolubydlící pochopil, že mi moje povaha nedovoluje se bavit s každým a ujistil mě, že nejsem divná a také jsem poznala, jak se baví britská mládež (teď mluvím jako důchodce, ale jsem tam jediná, kdo nemá náct).




Ačkoliv se to může na instagramu a občas i na blogu zdát všechno jako sen a já jako nejusměvavější člověk s vtipnými historkami, reatila je.. no, jiná. Hledání kamarádů mi vždy dělalo problém a není tomu jinak ani v Bristolu. Já pořád ne a ne najít nikoho, s kým bych si na 100 % rozumněla. Naštěstí, vesmír mi seslal Elišku a já tak našla někoho, kdo je stejný blázen jako já. Nepotřebuji velkou partu kamarádů. Bohatě stačí někdo, s kým si rozumím a nebojím se být taková, jaká jsem. Bohužel, když nepracuje ona, pracuji já a je čím dál těžší si najít čas, kdy se můžeme vidět, proto si teď v Anglii připadám opuštěná.

V průběhu října se mi konečně poštěstilo najít práci a já si opět mohla říkat baristka. Historku o tom, jak jsem na svojí první směnu přišla s kocovinou, si dnes nechám pro sebe. V tomto odstavci bych ráda poděkovala za to, jak skvělé kolegy mám v obou pobočkách, kde pracuji. Nejsou to sice lidé, se kterými bych se vídala i mimo pracovní prostory, ale když jsme spolu na směně, vždy se dobře bavíme a práce najednou není prací. Pokud se někdy ocitnete v Bristolu, stavte se do kavárny Friska na Park Street. Pokud bude sobota nebo neděle, udělá vám kávu jedna češka s údajně australským přízvukem. To jsem slyšela na svou angličtinu tolikrát, že už se ani nepozastavuji nad tím, kde bych ten australský přízvuk pochytila.
Většina listopadu se pak nesla ve znamení školní práce. Dodělávala jsem eseje, články a snažila se z toho opět nezhroutit. Jedním z důvodů, proč jsem to vše přežila, byla moje cesta domů. Pro záchranu vás všech, kteří jste se pročetli až sem, pokud máte zájem, o celém tom výletu si můžete přečíst tady. A po tom krásném výletu domů přišel ještě jeden před tím, než jsem se opět vrátila k esejím a úkolům. Tentokrát výlet zpět do Bristolu v doprovodu nikoho jiného, než fluffy kamaráda. Prošli jsme spolu Bristol, zajeli do Bath a navštívili úžasně fotogenické molo v Clevedonu. Opět v rámci zachování vašeho zdraví, podrobnější článek zde. A jak to tak v životě bývá, všechno hezké jednou končí. Výlet (a nejen výlet) skončil a já jsem jen ráda, že jsem ten den musela pracovat, protože jedině díky tomu jsem nemyslela na to prázdno, které se mě najednou zmocnilo.



A přišel prosinec. Zamotanou mysl vyměnila ta zmatená, ale neuvěřitelně Vánočně naladěná. Školní práce byly odevzdány, trhy prochozeny a já si užívala vánoční pohody a volna, které jsem konečně po několika týdnech měla. Odpracovala jsem poslední hodiny, vyzvedla si Terku na letišti a vyrazila domů. O tom, jakou šílenou cestu jsme absolvovaly, jsem vám.. nepsala, že ne? Sakra, tak o tom asi někdy příště, jinak by ten článek nikdy neskončil.

Vánoce byly jako vždy pohádkové a plné setkání s blízkými a hromady jídla. Po příjezdu jsem se nechala ještě více zblonďatět a zbavila velké části vlasů, jakoby s tím kusem kadeří měly odejít i moje chmury. Dostala jsem dárků, že ani nevím, čím jsem si je zasloužila a za všechny samozřejmě moc děkuji. To hlavní pro mě ale bylo, že jsem mohla strávit třeba jen pár hodin s těmi, které mám ráda. A teď je Silvestr a já se dojímám nad uplynulým rokem. Je šílené, jak to všechno uteklo a já jsem vděčná za každou příležitost a za všechny, které mi ten rok přivedl. Jak se říká, vše se děje z nějakého důvodu a já se o tom letos přesvědčila nespočetkrát.
Kdybych mohla, rozepíšu se ještě více, ale mám soudnost a jsou věci, které bych si měla nechat raději pro sebe.Vám tedy přeji jen to nejlepší do roku 2018. Ať je lepší, než ten předchozí a vám se splní vše, co si přejete. Děkuji vám všem za přízeň a komentáře, které mi vždy rozzáří úsměv na tváři. Jste nejlepší! ♥