Advertise





Waiting for 2018

Netuším, kdy se dostanu k publikování tohoto článku, ale v době kdy ho píšu je 30. 12. a já jsem na cestě z Prahy do Ostravy. Jsem zvědavá, co nového pro mě rok končící mým oblíbeným číslem chystá a co budu psát do tradičního ohlédnutí za ním. Opět je na čase udělat tečku za vším a začít něco nového. Rok 2017 byl tak nacpaný zážitky, že mi připadá, že trval minimálně 5 let a já se během něj stihla aspoň 10x změnit. Čím víc se za ním ohlížím, tím víc vděčná za něj jsem a přemýšlím, jestli vůbec chci, aby bylo po něm. Ten strach z toho, kdy něco končí a něco začíná je pro mě naprosto typický a já se vždycky z nějakého důvodu naprosto vystresuji, že co mě čeká, bude z nějakého důvodu špatné. Dámy a pánové, připravte se na nekonečný článek plný úvah, rekapitulací, fotek a hlavně emocí.


Loni jsem pár dní po začátku roku odletěla zpět do Anglie, kde mi zbývaly ještě 3 pracovní měsíce v Cambridge. Tenkrát mi to připadalo jako nekonečně dlouhá doba a byla jsem nešťastná, že to bude utíkat hrozně pomalu. Nechápejte mě špatně. Cambridge pro mě byla skvělá zkušenost v mnoha ohledech (článek) a našla jsem si tam skvělé přátele, se kterými jsem byla schopna prosedět večery u vína, sýra a filmů. Akorát po těch krásných dvou týdnech doma se mi tam jednoduše nechtělo. A i tak jsem se rozhodla, že si takovým loučením projdu ještě několikrát. Přilásila jsem se totiž na univerzitu v anglickém Bristolu, kam jsem byla přijata. "To dokážeš a jednou budeš vděčná za to, jaké zkušenosti a možnosti ti to dalo," řekla jsem si, abych trochu potlačila ten strach, který se se mnou táhnul až do září.
I přes všechen ten strach z toho, jak pomalu to bude utíkat, 3 měsíce jako by trvaly pouhé 3 týdny. Většinu času jsem trávila prací, vařením, cvičením a cestami do nedalekého centra města. Během března mě stihla navštívit moje cestovní parťačka Terka a spolu jsme se kromě procházení Cambridge vydaly i do Londýna a Oxfordu. Není nad cestování s někým, s kým si ve velké většině věcí rozumíte a shodnete se i na tom, kdy je čas se jít někam najíst, a kdy je čas trávit 2 hodiny focením kávy ze všech možných úhlů. Po Terčiném odjezdu mi zbývalo už jen pár týdnů do odjezdu, a tak jako ty předchozí, utekly i ty poslední dva neuvěřitelnou rychlostí a já se najednou vracela z poslední procházky a loučila se všemi u rozlučkového dortu, který pro mě zaměstnavatelé nachystali.








Po mém návratu pro mě nastalo krátké období temna. Období, kdy mi vytrhli další osmičku a já své léčení trávila hledáním brigády, protože jsem prostě nemohla mít chvíli volna (taky protože jsem byla chudá a neměla bych ani na vodu na festivalu.. která je zadarmo). A jelikož se to nedařilo, nazývám to obdobím temna. Každé ráno jsem vstala, a protože mí přátelé měli buď školu, nebo zkoušky na vysoké škole, můj den měl nulovou náplň. Když se na to dívám, zpětně vidím, jaká hloupost to byla. Místo užívání si volna, věnování se cvičení, focení a jiným srandám, jsem se litovala a pochybovala jak o sobě, tak o své budoucnosti. Najednou jsem nevěděla, kam patřím, a kterým směrem se má můj život ubírat. Poté, co jsem se o sebe v Anglii starala sama, mi najednou přišlo, že jsem opět to dítě, které si bez pomoci neutře ani.. špinavou bradu. A že mě tak vidí i mé okolí.

V té době se také konal další ročník nočního běhu, kde jsem opět měla tu čest běžet v kategorii #blogRUN. Největší úspěch toho běhu pro mě ale nebylo, že jsem zaběhla s hezkým časem nebo, že jsem nepromrzla až na kost. Bylo to to, že jsem mohla být svědkem prvního Terčiného závodu a to jen pár týdnů po tom, co začala běhat. Říkejte mi pyšná kamarádka.
Abych to temno trochu rozzářila, rozhodla jsem se zesvětlit vlasy a ozdobit svá záda spoustou barevných tetování. Obojí se ukázalo jako skvělá změna. Tetování už od 15 let bylo mou součástí a já si byla jistá, že jich na mém těle bude v budoucnu ještě hodně a vlasy? Vždycky jsem přemýšlela nad tím, jak bych asi vypadala blonďatá a jednou jsem si jednoduše řekla, že je na čase to zkusit a ne jen neustále jmenovat důvody, proč do toho nejít. A tak by to mělo být u všeho. Pochyby nás vždy akorát jen brzdí a brání nám prožít něco nového. Když to nevyjde, jak dlouho nás to bude štvát? Pár týdnů? Rozhodně to bude kratší doba než ta, kterou budeme uvažovat, jestli jsme do toho náhodou neměli jít.
Jak už to s každou špatnou etapou bývá, i ta dubnová skončila, a já si úspěšně našla práci. Začala jsem pracovat v kuchyni Ostravské kavárny AlterNativa, kde jsem se nějakým zázrakem dostala i za bar a mohla si pak říkat baristka. V té době mi také někdo zamotal hlavu. Říká se to tak? Vidíte, jak špatně na tom se vztahy a randěním jsem, když ani nevím, jak se čemu říká. Každopádně to nevyšlo, protože jsem tomu dotyčnému nebyla dobrá. Páni. Je to zvláštní vám najednou psát trochu více otevřeně o svém "milostném" životě. Sečteno podtrženo, po pár slzách a pochybách, že nikomu nejsem dost dobrá, jsem se přes onoho dotyčného přenesla a opět se začala usmívat. (A trochu se mu i vysmívat?)

Abych ale nepředbíhala, ještě před takovou tou finální tečkou, kdy si oficiálně řeknete: "kašlu na něj," jsem vyrazila 2x do Prahy. Jednou, abych si udělala 30 km procházku do Prčic společně s taťkou a jeho kolegy, tak jak to děláme každý rok už nějakých 5 let a podruhé jako narozeninový dárek pro mou skvělou kamarádku Terezku, se kterou se sice vídáme jen málo, ale vždycky pro mě bude mít v srdci velké místo. Co velké. Obří! Byl to za mě moc povedený výlet a i přes to, že jsem se v Praze narodila a prožila tam většinu svého života, mnoho věcí se pro mě ten rok dělo poprvé. Poprvé jsem seděla bosa na Petříně v trávě a popíjela cider, poprvé jsem seděla bosa u řeky a užívala si letního sluníčka (na jaře), ze kterého mi hloupé opálení vydrželo dalších pár měsíců, poprvé piknikovala ve Františkánské zahradě a poprvé se opila u Vltavy s trdelníkem v ruce.


A protože rozzařování bylo asi málo, řekla jsem si, že si nechám nabarvit vlasy na růžovo. Do kadeřnictví jsem přišla s představou pastelově růžových či fialových vlasů a odcházela se zářivě růžovou hlavou. Prvně přišel šok, poté panika a nakonec taková láska, že jsem si to o pár týdnů později šinula do kadeřnictví znovu, abych obnovila tu intenzitu, která se stihla úplně vymýt. A už ale znovu předbíhám, článek je dlouhý, ale jsme teprve v červnu.
Před začátkem letních prázdnin jsem vyrazila s Ter na Festival v ulicích, kde jsem udělala onu zmiňovanou finální tečku. A že to bylo jen dobře, se ukázalo hned pár týdnů po tom. Tehdy jsem ale ještě nic netušila a vesele vyrazila do Bratislavy s mamkou, které jsem tento výlet slíbila k narozeninám. Tam jsme prošly krásné památky hlavního města Slovenska a já měla možnost ochutnat své první halušky s brynzou. A že byly sakra dobré! Slovensko, ty víš jak na mě.





Pak následoval výlet do krásného Rohatce, na který jsme vyrazily s Ter s jasným plánem. Po celou dobu pobytu jsme si zakázaly používat telefony, takže kromě smsky domů ustrašeným maminkám, jsme byly celou dobu offline. A jak dobrý nápad to byl, si můžete přečíst v tomto článku. Určitě bych si takový výlet bez telefonu v ruce ráda udělala v roce 2018. Člověk si odpočine od té věčné potřeby něco sdílet a vnímá to, co je opravdu kolem něj. Tak co Terez? Jdeme do toho?

Ještě před festivalovou sezónou jsem měla tu čest obsluhovat dva sympatické lidi, kteří mě přivedli na stránku Avocado People, která pomocí svých kolekcí pomáhá různým projektům. Tehdy jsem neváhala ani minutu a objednala si tričko z kolekce "cancel cancer" (článek) a před pár dny se rozhodla pořídit si i jedno z té s názvem láska.

Tak, je čas na vychlazený drink a sluneční brýle, protože se právě dostáváme do toho pravého léta, které pro mě bylo velmi zlomové. Vše to začalo na festivalu Colours of Ostrava (článek), kde jsem potkala někoho, kdo pak vystupoval na mém blogu jako "fluffy kamarád". Přezdívku mu tedy necháme, to jen abyste se nedivili, o kom to vlastně mluvím. To léto bylo úžasné a troufám si i říct, že nejlepší v mém životě. Spousta cestování, spousta zážitků, další festival a moje myšlenky, které se točily jen kolem fluffy kamaráda. Měla jsem tu čest prožít pár dní ve Varšavě, která byla díky počasí únavná, ale nádherná. Podívala jsem se do chladného Osla, kde jsem si spolu s Terkou užívala chladných dní v jeanách (Terka ve své lyžařské soupravě). Aby toho cestování nebylo málo, zajela jsem si i na výlet za fluffy kamarádem, a to konkrétně do Katowic. Léto jsem zakončila svými dvacátými narozeninami a novým tetováním, které mi tentokrát vymyslela už po 86. zmiňovaná Terka. Konec léta, který jsem si tak moc nepřála, přišel rychlostí blesku a já ho celé stihla shrnout v pro mě emotivním článku.
 


To léto jsem prohlásila tím nejlepším a plna očekávání odpracovala svých pár posledních směn v kavárně a strávila těch několik dnů s těmi nejbližšími a nejvíc právě s fluffy kamarádem. Můj odjezd do Anglie zkomplikoval vše, co mohl, a mně se chtělo pryč z Česka ještě míň, než dřív. Když si na začátku léta řeknete: "za dva měsíce odjíždím, co se může do té doby stát," věřte, že se toho může stát ještě hodně. A neměla jsem zamotanou hlavu jen já. Nebo.. alespoň si to ráda myslím. Vkládali jsme do toho nějaké naděje, ale asi naivně.








Začátek pobytu v Bristolu byl krušný. S hlavou stále zamotanou jsem se snažila sžít s novým místem, lidmi na koleji, školou, prací a u toho se snažila o to se nezhroutit. Abych si nepřipadala jako ten divnočlověk, co se neúčastní párty, vylezla jsem po pár týdnech ze svého pokoje a poznala své spolubydlící. Ukázalo se, že nejsou tak špatní. Některé toleruji, s některými si rozumím a s některými se jen zdravím. Párkrát jsem se i zúčastnila jejich alkoakcí, odnesla to pěknou kocovinou a špatným svědomím a zjistila, že to není pro mě. Abych někomu ale nekřivdila, mělo to i světlé stránky. Poprvé jsem hrála beer pong, spolubydlící pochopil, že mi moje povaha nedovoluje se bavit s každým a ujistil mě, že nejsem divná a také jsem poznala, jak se baví britská mládež (teď mluvím jako důchodce, ale jsem tam jediná, kdo nemá náct).




Ačkoliv se to může na instagramu a občas i na blogu zdát všechno jako sen a já jako nejusměvavější člověk s vtipnými historkami, reatila je.. no, jiná. Hledání kamarádů mi vždy dělalo problém a není tomu jinak ani v Bristolu. Já pořád ne a ne najít nikoho, s kým bych si na 100 % rozumněla. Naštěstí, vesmír mi seslal Elišku a já tak našla někoho, kdo je stejný blázen jako já. Nepotřebuji velkou partu kamarádů. Bohatě stačí někdo, s kým si rozumím a nebojím se být taková, jaká jsem. Bohužel, když nepracuje ona, pracuji já a je čím dál těžší si najít čas, kdy se můžeme vidět, proto si teď v Anglii připadám opuštěná.

V průběhu října se mi konečně poštěstilo najít práci a já si opět mohla říkat baristka. Historku o tom, jak jsem na svojí první směnu přišla s kocovinou, si dnes nechám pro sebe. V tomto odstavci bych ráda poděkovala za to, jak skvělé kolegy mám v obou pobočkách, kde pracuji. Nejsou to sice lidé, se kterými bych se vídala i mimo pracovní prostory, ale když jsme spolu na směně, vždy se dobře bavíme a práce najednou není prací. Pokud se někdy ocitnete v Bristolu, stavte se do kavárny Friska na Park Street. Pokud bude sobota nebo neděle, udělá vám kávu jedna češka s údajně australským přízvukem. To jsem slyšela na svou angličtinu tolikrát, že už se ani nepozastavuji nad tím, kde bych ten australský přízvuk pochytila.
Většina listopadu se pak nesla ve znamení školní práce. Dodělávala jsem eseje, články a snažila se z toho opět nezhroutit. Jedním z důvodů, proč jsem to vše přežila, byla moje cesta domů. Pro záchranu vás všech, kteří jste se pročetli až sem, pokud máte zájem, o celém tom výletu si můžete přečíst tady. A po tom krásném výletu domů přišel ještě jeden před tím, než jsem se opět vrátila k esejím a úkolům. Tentokrát výlet zpět do Bristolu v doprovodu nikoho jiného, než fluffy kamaráda. Prošli jsme spolu Bristol, zajeli do Bath a navštívili úžasně fotogenické molo v Clevedonu. Opět v rámci zachování vašeho zdraví, podrobnější článek zde. A jak to tak v životě bývá, všechno hezké jednou končí. Výlet (a nejen výlet) skončil a já jsem jen ráda, že jsem ten den musela pracovat, protože jedině díky tomu jsem nemyslela na to prázdno, které se mě najednou zmocnilo.



A přišel prosinec. Zamotanou mysl vyměnila ta zmatená, ale neuvěřitelně Vánočně naladěná. Školní práce byly odevzdány, trhy prochozeny a já si užívala vánoční pohody a volna, které jsem konečně po několika týdnech měla. Odpracovala jsem poslední hodiny, vyzvedla si Terku na letišti a vyrazila domů. O tom, jakou šílenou cestu jsme absolvovaly, jsem vám.. nepsala, že ne? Sakra, tak o tom asi někdy příště, jinak by ten článek nikdy neskončil.

Vánoce byly jako vždy pohádkové a plné setkání s blízkými a hromady jídla. Po příjezdu jsem se nechala ještě více zblonďatět a zbavila velké části vlasů, jakoby s tím kusem kadeří měly odejít i moje chmury. Dostala jsem dárků, že ani nevím, čím jsem si je zasloužila a za všechny samozřejmě moc děkuji. To hlavní pro mě ale bylo, že jsem mohla strávit třeba jen pár hodin s těmi, které mám ráda. A teď je Silvestr a já se dojímám nad uplynulým rokem. Je šílené, jak to všechno uteklo a já jsem vděčná za každou příležitost a za všechny, které mi ten rok přivedl. Jak se říká, vše se děje z nějakého důvodu a já se o tom letos přesvědčila nespočetkrát.

Kdybych mohla, rozepíšu se ještě více, ale mám soudnost a jsou věci, které bych si měla nechat raději pro sebe.Vám tedy přeji jen to nejlepší do roku 2018. Ať je lepší, než ten předchozí a vám se splní vše, co si přejete. Děkuji vám všem za přízeň a komentáře, které mi vždy rozzáří úsměv na tváři. Jste nejlepší! ♥

9 Comments

  1. Počkat, ty jsi pracovala v Alternative? Tak to je úžasné zjistit, že jsi mi několikrát dělala kávu. Pořád jsem si říkala, že jsi mi povědomá,ale nevěděla jsem, kam tě mám zařadit :D
    Do nového roku ti přeji jen to nejlepší! Hlavně aby tě blogovaní porad bavilo :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Jee, to jsou náhody! :)
      Tak doufám, že jsem tě kávou neotrávila a neudělala si ostudu. To byly ty krušné začátky :D
      Děkuji moc, i tobě přeji skvělý rok :)

      Delete
  2. Leo přeji Ti krásný a šťastný nový rok :)
    krásné fotky a určitě skvělé zážitky na celý život.

    Nela z blogu Růžová rtěnka

    ReplyDelete
  3. Wow, to si teda mala rok, naozaj nabitý rôznymi aktivitami a zážitkami.
    Aj ja sa ťažko s niečím lúčim, vždy sa z toho dlho spamätávam, ale postupne si na zmenu zvyknem. Prajem ti, aby aj ten nový rok 2018 bol tak skvelý ak nie ešte lepší ako ten predošlý. :)

    https://lamodaeanarchia.blogspot.it/

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuji moc :)
      I tobě přeji skvělý a úspěšný nový rok!

      Delete
  4. Super článok :) dal zabrať :D zažila si toho dosť

    Viki Ceglédyová

    ReplyDelete
  5. Moc hezký článek :-) Tak přeji v novém roce spoustu nových zážitků!

    ReplyDelete

Thank you for your comment :)

My Instagram