In My Head

Jedna kýčovitá fotka prosluněné Prahy

Jsem člověk, který je skoro každý den z něčeho ve stresu, ale i tak touží po skoku padákem. Někdo, kdo na jednu stranu prohlašuje, jak je originalita a sebe láska důležitá, ale pak si každý večer zoufá nad tím, že není tak hubený, tak krásný nebo tak šikovný a úspěšný jako někdo jiný. Posledních pár dní, týdnů a možná dokonce i měsíců se nade mnou vznáší takový zvláštní negativní opar a odráží se to jak na mé náladě, tak na tom, jak špatná se mi má tvorba zdá a jak nespokojená s ní potom jsem. A i když vím, že vám je jedno jestli napíšu jeden nebo dvacet článků za měsíc, mně to jedno není a pořád se stresuji nějakými pravidly kdy a jak často psát. A psát z donucení je to nejhorší, co můžu dělat.



I'm someone who's stressed all the time, but still wants to jump from airplane. Someone who says self love and originality is the most important thing and then spends all evening thinking how skinnier, prettier and more successful others are. Recently, I've been having a really negative mood which has been reflecting on my work. I keep reminding myself it doesn't matter how often I publish articles, but in the end, I still feel like I have to publish more. Writing, because I have to is worse than not writing at all. And I know that, but I still feel like I'm not doing and trying enough.

Jedna zapomenutá fotka nádherné kávy

Dnešní článek je jedna velká improvizace. Po dlouhé době píšu přesně to, co se mi honí hlavou a je to paráda. Nemuset psát podle osnov k přesně danému tématu. Nevím, kolik jsem vám toho stihla prozradit z toho, co mě čeká a na co se v poslední době těším, takže mě omluvte, pokud se opakuji. Po návratu z Anglie jsem trávila dost času hledáním práce, které je tedy mnohem těžší, než se může zdát. E-mailů "na základě Vašeho životopisu jsme dali přednost uchazečům, kteří lépe splňují požadavky.." mám v přijaté poště na rozdávání a s faktem, že mi 80 % zaměstnavatelů ani neodpovědělo, jsem se smířila docela rychle. Nakonec se na mě usmálo štěstí a já si práci našla. Nehledala jsem ji kvůli penězům, ale spíš proto, že mě ubíjelo, když jsem neměla žádnou náplň dne. Ono se to sice zdá idylické, ráno se vzbudit, mít celý den volný a večer nemyslet na to, že musíte brzy vstávat, ale po nějakém čase se to změní na ráno se vzbudit a myslet na to, že váš den nemá vůbec žádnou náplň.

Today's article's going to be one big improvisation. After a long time, I'm writing what I really feel and I'm enjoying every bit of it. I don't know what you know about my plans and dreams so excuse me if I say something twice. In April, I came back from England and I spent almost whole month looking for a job. My computer is full of e-mails 'we're sorry, but according to your CV, we decided to not offer you a position' and fact that 80 % of employers don't answer at all isn't surprising for me after all. In the end, I had uck and found a job. I didn't accept it because of money, but because I was sick of being at home. I know it may sound idyllic, not having to deal with anything and having all day for myself, but after a while, it's more like having nothing to do during whole day and being bored of life.

Jedna vzpomínková fotka z letní cesty

Hlavní důvod, proč se hledání práce nedařilo tak, jak bych si představovala, bylo mé časové omezení. Jako nestudent mám času přes den až až, to ano, ale v září se vracím do Anglie a moc zaměstnavatelů se na to netváří nadšeně. Přijmete někoho a on vám za pár měsíců odejde, to není zrovna ideál. Tím se dostávám k další skvělé a zároveň maximálně stresující události. Od září se ze mě opět stane student a já jsem na to neuvěřitelně natěšená. Kdo by řekl, že mi bude chybět to věčné ležení v papírech a knihách, stěžování si na školu a stres ze zkoušek. Nejsem si jistá, jestli jsem se o tom už zmiňovala, ale pokud ne, příští školní rok nastupuji na UWE Bristol a to konkrétně na žurnalistiku a média. Nemůžu vám teď na 100 % říct, co ze mě v budoucnu bude a čemu se budu nakonec věnovat, ale na celé studium se těším, jak jen to jde. To, co mě stresuje je samozřejmě finanční stránka. Budu mít na placení kolejí? Neumřu hlady? Budu mít na dárky k Vánocům? (Ježíšek roku) Budu mít peníze na zábavu nebo budu sedět s toastem v ruce na pokoji u španělských telenovel?

The main reason why looking for a job was more dificult is, because I'm going back to England in September and that means I can work for a few months only. That's not something employers like to hear. Why am I going back to England? From September, I can call myself student again - student of Journalism and Media in Bristol. I'm excited to be student and study again, but surprisingly, I'm equally stressed. Mainly because I'm afraid I won't be able to make enough money and I won't be able to buy myself food or Christmas presents for friends and family or that I won't have time to live or I'll have to study 24/7.

Jedna populární instagramová fotka z Anglie

Teď už je více než jasné, že si chci ten pobyt v ČR užít co nejvíce, protože pak zase na nějakou tu chvilku zmizím. Jasně, více než měsíc jsem trávila sebelitováním a válením se u TV.. ok, to možná trochu fail byl, ale no tak.. kdo tráví úplně každý den nějakým úžasným dobrodružstvím obzvlášť, když je většina jeho kamarádů ve škole. Takže kromě toho, že se budu některé dny opět válet doma nebo budu v práci, mám v plánu jako každý rok navštívit Colours of Ostrava a Benátskou a sníst tuny zmrzliny v pražském Angelatu. Kromě toho, pokud vše vyjde tak jak má, zase někam vycestuji. Kromě nových míst mám v plánu i Bratislavu, kam beru mamku za narozeniny, které měla v únoru. Ne, teď to není moje chyba, prostě čekám na hezké počasí.



Now is more than obvious I want to enjoy my time in the Czech Republic as much as I can, because I have only a few months and then I have to say goodbye to everyone at least for a while.  Of course I'm going to spend a little bit of time in my bed with books and movies.. that's just what I like to do, but except of procrastinating and working, I'm planning to attend my favourite music festivals Colours of Ostrava and Benátská!. If everything goes how I want to, I'll be also travelling somewhere new.

Jedna fotka na výšku aby se neřeklo

Pomalu zapomínám na to, co jsem vám dnes všechno chtěla a nechtěla říct a jestli to ještě stále dává smysl, nebo už jen zvracím myšlenky. Snažím se zapomenout na to, že dnes odpoledne (pondělí) mě čeká dodělávání tetování, a že se zase pár dní nebudu moct pořádně hýbat. Ale ono to za to stojí. Až se to zahojí, doloupe a přestane svědit, budu zase nadšeně posílat fotky svým kamarádům a plánovat další kousky do své galerie. Mamka to samozřejmě vítá s nadšením :)

Jelikož už načínám další odstavec a pochybuji, že se najde někdo, kdo by přežil nějaký další, článek pro dnešek ukončím. Fotky s ním nemají naprosto nic společného, ale postnout pouze text mi připadalo trochu zvláštní, tak jsem prohrabala galerii fotek, které nestačí na samotný článek a voila. Vám přeji krásný den a až mě zase chytne nějaký psací záchvat, ozvu se vám.

I don't know if I have more things to say and if this article makes sense. I'm trying to forget how nervous I'm about today's meeting with my tattoo artist. It doesn't matter how many tattoos I have, I'm still nervous about it. However, it's worth it. It's worth every day full of pain and itchiness. I can't wait to have more tattoos and my mum is really happy about it.. of course.  

Because I feel like this article doesn't have sense, I will end it here. Photographs have nothing to do with anything in this post at all, but I just wanted to share them with you. I wish you all a lovely day and I'll see you soon.

Thoughts