Advertise





Bristol #1 - Not For Me


Týden od mého odletu do Anglie utekl jako voda a já sedím u počítače a snažím se uspořádat si všechny myšlenky, které se mi teď honí hlavou. Nebudu vám vyprávět o tom, jak růžové a úžasné vše bylo. Nebylo. To je myslím ten problém, který mají nejrůznější stránky a organizace zabývající se studiem v zahraničí. Všechno vám vylíčí růžově, občas zmíní nějaké stinné stránky, ale vy získáte pocit, že to vše půjde jako po másle. Háček je v tom, že lidé mají různé povahy a někdo je prostě víc citlivý, stydlivý nebo celkově asociální. K tomu ale později.




O loučení a letu vám psát nebudu. Na tom všem nebylo vlastně ani nic tak zvláštního. Jediné, co bylo jiné, než když jsem do Anglie odlétala před rokem, bylo to, že jsem v tom tentokrát nebyla sama, ale byla nás rovnou obří skupina vytvořená organizací UniLink, která nám všem pomáhala s přihláškami na univerzity a se vším, co následovalo potom. Když jsme doletěli do Londýna, konečně jsem se setkala s Eliškou, kterou jsem znala jen z facebooku a z instagramu, a o které budete číst pravděpodobně dost často, protože je to taková moje spřízněná duše. Spolu sdílíme všechny obavy z univerzity, nechuť k masovým akcím a lidem a v budoucnu snad budeme sdílet i společný dům (pokud nějaký najdeme za slušný pronájem), kde budeme večery trávit s vínem, zdravými sušenkami a Disney pohádkami. Po shledání se spřízněnou duší a nákupu prvního jídla v UK, se celá naše UniLink skupinka přesunula do autobusu směr Bristol a to konkrétně Frenchay, kde bydlela většina naší party. Většina, jen já a 4 holky, které si našly své vlastní ubytování, ne. Asi ani nemusím zmiňovat, jak stresující bylo, že na mé koleji nebydlel nikdo jiný, že?




A aby toho stresu nebylo málo, vyslali nás dvěma taxíky, z nichž ten náš byl pravděpodobně ten nejhorší, který sehnat mohli. Nemluvím teď ani tak o malém autu na všechna zavazadla, jako o řidiči, který naprosto netušil, kam mě má vlastně hodit, a proto 2x objel celý kampus, zastavil, na několik minut odběhl se zeptat někam, kde už nikdo nebyl a nakonec, když už se cena vyšplhala tak vysoko, že za to pořídí dárky celé rodině (nadsázka), mě vyhodil před vchodem do bloku, kde opravdu bydlím. To bylo fajn, jen mít klíče od bytu, že. Takže jsem poprosila nějakého kluka, jestli by mi neřekl, kde mám vzít klíče. Ukázalo se, že se jedná o mého spolubydlícího, který přijel ten den, a který taky moc netuší, kam vlastně jít. Nakonec jsme ale našli recepci, která nám byla k ničemu, protože byla zavřená, a poté i výdejnu klíčů, která nám překvapivě k něčemu byla. Šťastná, že budu mít kde spát, a že jsme to našli, jsem ale dlouho nezůstala, protože jsme se stihli hned několikrát ztratit uvnitř budovy. Po několika zmatených pokusech vylézt venkem nás pustila slečna dveřmi z knihovny, a pak nás jiná slečna navigovala na naši kolej. Takže pokoj bychom měli. Ale na pokoji žádné peřiny, protože jsem prostě odmítla univerzitní balíček za nekřesťanské peníze.




Následovala tedy cesta do obchodu pro peřiny. Pršelo, foukalo, můj deštník to vzdal, po deštníku já. Peřiny nikde, ale já si duchapřítomně přibalila deku, takže jsem věděla, že nebudu spát pod hromadou triček. Po cestě zpět jsem se samozřejmě ztratila. Dvakrát. A když už jsem si říkala, že hůř už nebude, zakopla jsem a hodila takovou držku, jako ještě nikdo. Doufám, že mě někdo viděl, vzhledem k tomu, že to bylo přímo u kolejí. Pak už jsem si jen dala sprchu, zalezla do postele a doufala v lepší zítřek. Lepší teda nebyl. Netopilo topení a já od 5 od rána mrzla. Ale co tě nezabije, to tě posílí. Nebo sejme o pár dní později v podobě nachlazení :D



Tak, tragikomický začátek máme za sebou. Při prvních dnech jsem si nakoupila peřinu, polštář, povlečení a nejrůznější věci, které potřebuji do kuchyně. Taky jsem si vyzdobila pokoj, vybalila oblečení a vytvořila pověst největšího asociála v okolí. Jednoduše nezvládám seznamování a nejsem úplně společenský typ (i tak mám v životopise přátelská a komunikativní aneb opravdu potřebuju práci). Takže zatím co mají moji spolubydlící párty v kuchyni, kde píjí a poslouchají elektro, já jsem na pokoji, hledám si práci, jím Oreo a poslouchám Alt-J. Ale být "jiný" má i své světlé stránky, protože když všichni utrácí za vstupné a drahé drinky na párty, já šetřím na letenky domů. Proč taky utrácet za něco, o co nestojíte. Prosím, řekněte mi, že nejsem jediná, kdo nemá rád párty, kde hrají všemožné remixy, holky chodí v minišatech a jediné, co se očekává je, že budou všichni naprosto nametení.


První dny ve škole byly vlastně také pohodové. Jednalo se pouze o úvodní hodiny, které se pak ukázaly jako úplně zbytečné, protože jsme se toho užitečného vlastně moc nedozvěděli. Jen profesor nám dokonce vysvětloval jak rozsvítit světla a sedět na židli. Ale na obranu můžu říct, že jsem se tam seznámila s pár lidmi, tak se alespoň necítím jako takový osamocenec. A jelikož škola mě čekala až v pondělí, měla jsem pár volných dní. Ve středu jsem se konečně pořádně prospala, což mi dost pomohlo od nachlazení. Ve čtvrtek se šla kouknout na přehlídku univerzitních kroužků a do města fotit. V pátek jsem se rozhodla, že seberu veškerou svou odvahu a budu rozdávat v kavárnách životopisy, ale protože jsem se musela vrátit na nějakou schůzi s lidmi z koleje, moc jsem toho nestihla. To by vlastně ani tak nevadilo, kdybych na té schůzi nebyla jen já, jeden spolubydlící a 3 oficiální pracovníci kolejí. Večer jsem se rozhodla přestat být taková no.. Lea a přidala se ke klukům, s kterými bydlím, v pátečním pití. Šli jsme na pivo do pubu, a pak spolu s kluky ze spodního bytu byli u nás v kuchyni, pili a dělali blbosti. Jelikož já jsem moc pít nechtěla, celá ta zábava mi připadala na můj vkus už moc dětinská, ale to je možná opět jen chyba toho, že jsem Lea. Řekněme, že teď aspoň vím, že jsem celé ty dny o nic nepřicházela. Sobota byla mým oblíbeným dnem, protože jsem se konečně zase viděla s Eliškou, opět nafotila tunu fotek a měla výborný kávovo-oříškový dort. V neděli jsem se opět na chvilku stala odvážnou u rozdávání životopisů, ale pak už jsem se psychicky připravovala na pondělní školu.
Zatím můžu říct, že mi čas tady utíká rychle, což je neuvěřitelně pozitivní informace. Určitě se můžete těšit na další články plné emocí a dojmů, ale nemůžu vám slíbit, že budou vycházet pravidelně, protože nevím, jak budu stíhat všechny to školní záležitosti, práci (pokud si nějakou najdu) a společenský život. Už teď se to zdá nemožné, ale já věřím, že jakmile si to všechno sedne, zvyknu si a zvládnu vše skloubit. Pro tento článek už se ale rozloučím a popřeji vám hezký zbytek týdne :)










8 Comments

  1. Já bych se svojí asociálností nezvládla ani dojet na letiště, jsi ma tom ještě dobře :D Taky nemám moc ráda tyhle párty, i když je pravda, že posledních pár měsíců se na můj vkus nějak moc socializuju. Ale jinak tě naprosto chápu a držím palce, určitě to zvládneš! :) a miluju tvoje fotky ❤

    ReplyDelete
  2. Jeee ten první den ti dal teda zabrat :D vůbec ale nejsi jediná, kdo se nehrne na party a podobné akce. Vždycky jsem si v tomto připadala jako stará konzerva, tak je fajn vědět, že v tom člověk není sám. Těším se na články z Bristolu! Je na mém seznamu míst k výletu, tak se budou hodit různé tipy na kavárny a fajn místa

    Zápisky z cest a života v Anglii ⇨ Diary of M

    ReplyDelete
    Replies
    1. Já si vždy připadám jak nějaká stařenka, co už je příliž stará na tyhle hurá akce :D
      Děkuji moc :)

      Delete
  3. Supr článek, krásný fotky :) a dost tě obdivuju, se svou povahou bych na tom byla naprosto stejně, ne-li hůř :D
    Sarushef blog

    ReplyDelete
  4. Ahoj, můžu se zeptat, na jaké univerzitě studuješ? :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Jasně :)
      University of West England

      Delete

Thank you for your comment :)