Reading
3
Comments
Zdravím všechny. Tento článek bude o něčem, o čem na blog normálně nepíši. Jako student dějepisného semináře (a budoucí maturant z dějepisu), jsem měla skvělou příležitost zúčastnit se besedy s panem Luďkem Eliášem. Kdo to vůbec je? Kromě toho, že je to český herec, režisér, divadelní ředitel, scenárista, publicista a moderátor, je to také 92 letý muž, který přežil hrůzy koncentračních táborů.
Celá beseda trvala 2 vyučovací hodiny a za tu dobu nám stihl povyprávět, jak se do Terezína a následně i do Březinky dostal, a jak je možné, že to přežil. Celou dobu jsem poslouchala napjatě a občas i se slzami v očích, protože vyprávěl naprosto úžasně a já ho obdivuji za to, že vše překonal a dokázal se zařadil zpět do "normálního" života. O tom, jak špatné podmínky tam byly Vám psát dnes nechci, protože o tom Vám určitě vyprávěli (i přes to, že to nezažili) učitelé. Chtěla bych mluvit o tom, jak nás může život a osud překvapit, i v těch nejvíce beznadějných chvílích.
Panu Eliášovi se v koncentračním táboře zalíbila dívka. Původně se jí nelíbil, ale cituji: "Dala se přemluvit." Nakonec spolu začali chodit a když byl čas, vyprávěli si o svém životě, o rodině a vlastně o všem. Bohužel, byli rozděleni a naděje na opětovné setkání byla velmi mizivá. Po skončení celého toho teroru, se dívka ukrývala u svých známých, ale jelikož chtěla Luďka vidět, zašla za jeho příbuznými a nechala mu tam na sebe adresu. Jen velkou náhodou se Luděk u svých příbuzných zastavil a zrovna, když byl ve vaně mu jeden z nich řekl, že mu tam slečna nechala adresu (opět cituji: "Jen náhodou jsem se neutopil."). A tak se další den v 6 ráno vydal pěšky na Smíchov, kam došel ve 12 hodin. Zazvonil na zvonek a přišla mu otevřít slečna v červených teplácích. Pokaždé, když o tomto setkání vypráví, vzpomene si na to, že měla dírku na zadku a byly jí vidět bílé kalhotky. A tak se nakonec vzali a žili spolu 60 let a žili by déle, kdyby jeho žena nezesnula.
A proč tento příběh vlastně píši? Pokud Vám ještě někdy někdo řekne, že náhody neexistují, řekněte mu tento příběh, protože v něm je náhod až až. A když se někdy budete cítit, že je vše beznadějně ztracené, nezoufejte. Oni dva utekli před smrtí, dokázali se zotavit z té vší hrůzy a nakonec se našli, i když se to zdálo nemožné. Jestli někdy budete mít šanci mluvit s někým, kdo zažil cokoliv, o čem se mi dnes učíme, určitě té šance využijte, protože je to něco jiného, než když se to slepě učíte z učebnice. Ti lidé to opravdu zažili a mohou Vám předat kus svého života a ta šance už se nikdy nemusí opakovat.
Už jste někdy zažili nějakou besedu s pamětníkem? Jestli ano, jak na Vás zapůsobila a jestli ne, chtěli byste? Určitě mi napište do komentářů svůj názor, protože tohle je něco, o čem se normálně nebavíme, ale rozhodně bychom tomu měli věnovat kousek té pozornosti.
Thoughts
3 Comments
Měla jsem tu možnost jakožto student bilingvy jít dęlat rozhovor do Prahy na španělské velvyslanectví s pamětníkem Občanské valky v3 Španělsku. Jeho život taky nebyl žádný med musel utíkat do Francie, pak do Čech, pak odjel na Kubu, kde byl tako zrovna v době statniho prevratu no akdyz se pak vratil do čech tak zažil atatni prevrat i zde.... mel vazne zaiimavy zivot a dnes je to spokojeny devadesatnik s rodinou ktery umi perfektne cesky
ReplyDeletePanebože, už teď mám na krajíčku! Všechno co se týká koncentračních táborů strašně prožívám..a když je u toho ještě taková láska, tak tyjo. A nemůžu ani uvěřit, že jsi měla takové to štěstí a mohla se s někým takovým setkat..já si pokaždé říkám, že ty lidi, kteří zažili tábory vidí svět úplně jinak, než my, kteří nemáme ani páru o tom, jaké to ve skutečnosti bylo.
ReplyDeleteTo je prostě strašně hezký, že se našli a hezčí jsou ty náhody. Náhody opravdu existují, a proto člověk neví, co od života má očekávat, protože kde jaká náhoda nám může cvrnknout do nosu :-)
Já to mám tak. Jedna polovina mé rodiny jsou židé, nebo spíše mají židovské předky. My sami se až tak mezi židy neřadíme, ale tenkrát to bylo jedno - máš to v rodokmenu a čau. No a druhá polovina mé rodiny sice židovská není, ale i tak se můj praděda octl v Osvětimi. Tady se ukazuje, že je život opravdu plný náhod. Nějakou dobu tam přežival a v době náletů se mu a ještě jednomu jeho kamarádovi podařilo utéct. Bohužel se rozdělili a pradědův kamarád neměl takové štěstí. Chytili ho a pak už si asi všichni umíme představit jak to dopadlo. Můj pradědeček se dostal k nějakému statku, kde ho ukryli. Paradoxně to byl statek, kde žili němci. Neumím si představit jak to muselo být těžké, protože pokud by na to někdo přišel, rozhodně by to nedopadlo dobře ani pro pradědu, ani pro tu rodinu. Bez nich bych tady vlastně ani nebyla...
ReplyDeleteThank you for your comment :)